Death Grips symbolizují vše, co je na jejich publiku špatně (recenze)

Realita experimentálních kapel je často až komická. Kapely, které tvrdí, že jejich styl není svazován žánrem ani formálními bariérami, jsou často velmi lehce zařaditelné a motivy, jimiž jsou inspirovány a které jim dodávají impulzy pro jejich tvorbu, bývají nenáročné k identifikaci a dohledání. Na světě je ovšem jen velmi málo kapel, které svoji experimentálnost posouvají z roviny zvukové do prostoru mezi nimi a jejich obecenstvem.

Death Grips jsou žárným případem výše uvedeného modelu. Samotná geneze jejich zvuku je strukturou impulzivního vyjádření, které se pod rukama MC Ridea, bubeníka Zacha Hilla a co-producenta Andy Morina mění v syrovou záplavu primitivní energie, vtahující posluchače do prolnutých vnitřních světů jejich tvůrců. Žánrovou a formální inspiraci lze hledat v noisu, hip-hopu a mimojiné také v punku.

Už od roku 2010 nás toto trio zaráží svým ambivalentním přístupem. Death Grips střílí bez varování a jejich deskám předchází až konspirační teorie z dílny fanoušků. Právě fanouškovská základna je personifikací ducha kapely. Jejich odosobněný a disonantní zvuk v doprovodu chaotických, kryptických a sociopatických textů MC Ridea ilustrují vnitřní prostor a negativitu každého z nás.

V post-internetové době jsou Death Grips výsadou subkultur sociálních sítí a vytváří vzdor vůči skutečnému světu, který je pro spoustu lidí neuchopitelný a přehnaně motivující.

Fáze konstrukce

Už z povzdálí mě pražská MeetFactory, Mekka post-moderny, galerie a zároveň koncertní prostor, vítá pokuřujícími a diskutujícími návštěvníky koncertu. Z jejich vizáže a odění lze vyčíst mnohé. Zájem o design a alternativní kulturu nepopiratelně kumuluje ve zdejší atmosféře. Samotné interiéry byly z hlediska výzdoby řešeny velmi nenásilně a minimalisticky. To, že se jedná o akci z produkce Radia Wave, dával vědět projekční pohyblivý banner v pravé části podia a drobný stolek s propagačními materiály. Samotným headlinerům večera předcházelo vystoupení kapely Raime z Londýna.

Raime

Tom Halstead a Joe Andrews, duo tvořící zvukový artefakt na pomezí metalu a různorodých žánrů elektronické hudby, vystoupili živě s posilou v podobě talentované bubenice Valentiny Magaletti. Samotná kapela o sobě prohlašuje, že se snaží tvořit power house a minimalistickou taneční hudbu. I jejich nahrávky naznačují, že elektronické složce je věnována významná část zvukové linie a tvoří tak strukturovanou homofonii. V MeetFactory ovšem demonstrovali hudbu zcela jinou.

Schématické nástrojové obsazení nebylo až tak neobvyklé, vzhledem k trendu upínajícímu se k elektronické produkci v doprovodu bicích či jiných klasických nástrojů naší doby. Avšak živé představení bylo diametrálně odlišné od jejich chladných nahrávek. Výsledný zvuk tvořily struktury exponenciálně-vzestupného charakteru a ani chvilku posluchače nenudily. Zajímavým rozdílem byla také priorita, se kterou bylo přistupováno k jednotlivým složkám ansámblu. Všechny nástroje měly totiž stejné slovo a ani jeden se nad ostatní nijak výrazově nevyvyšoval. Kytara a bicí tvořily až technický metal s důrazem na cílevědomý postup po pomyslné exponenciále. Tam, kde se běžně užívá basové kytary k vyplnění a prohloubení zvuku, zafungoval producent jako překvapivě adekvátní prvek. Elektronické konsonance dodávaly hudbě plnost a působily přirozeně. Raime jsou na živo určeni k aktivnímu poslechu a obdivu strukturalizovaného přístupu. Nic pro rozjařené davy tančících hipsterů.

Fáze demolice

Skandování „ Death Grips, Death Grips“ prozradilo, že kapela se odhodlala ke zvukové zkoušce. MC Ride se objevil v zimní bundě s kapucí přes hlavu. Snad chtěl dostat do varu nejen publikum, ale i sebe. Už během zkoušky bylo jasné, že tady nezůstane nikdo v klidu. Koncepční rozdíly mezi Death Grips a jejich předskokany byly doslova hmatatelné a skvěle se doplňovaly. Tuto kontrastující volbu, zároveň tak plnou podobností připisují skvělým dramaturgickým schopnostem lidí z Radia Wave.

Explozivní začátek na sebe nenechal dlouho čekat. Oproti opatrnému postupu Raime, se struktura přenosu hudební informace z dílny Death Grips držela v konstantně energické rovině a vytvářela sémantickou hyperbolu, jejíž pomocí dováděla kapela publikum k šílenství. Jestli poslech Raime měl charakter divadelního artefaktu a sledování umu hudebníků, tak Death Grips tvořili katarzi, která s až podivuhodnou objektivitou reflektovala niterní pocity osazenstva sálu. Netrvalo dlouho a MC Ride ze sebe shodil všechny vrstvy oděvu horní části těla. Toto gesto mělo snad i rytmický charakter, protože kapela stupňovala tempo a držela publikum v těsném sevření, ze kterého jej nepustila až do samotného konce.

MC Ride, Death Grips počas koncertu v Meetfactory

Snad nejzajímavější bylo sledovat odchod fanoušků po koncertě. Ze zběsilého pogování a nespoutaných tanečních kreací se masa přesunula k diskuzi a kultivované zábavě. Jakoby každý z účastníků v sále zanechal něco ze svého temného já, které je nepochybně nevyhnutelnou součástí všech lidí. Death Grips nejsou jen experimentálním počinem, který nastavil laťku a určil hranice, ale i katalyzátorem, který nás nutí k přehodnocování našich vnitřních postojů. A to je přesah, který je v hudbě nejcennější.

Text: Karel Havlíček / Foto: Jiří Šeda, Radio Wave

Leave a Comment

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *