Ostravský hudebník Mikuláš Odehnal neboli Lišaj není na scéně žádným nováčkem – od roku 2008 plachtí mezi projekty jako Les, SHMZM, v nichž se slévají terénní nahrávky i zastřené proudy slov v širé hladiny abstraktních kompozic. S Mikulášem jsem měl možnost pohovořit při příležitosti jeho předskakování kanadskému drone – metalovému projektu Nadja. Řeč byla nejen o jeho nahodilém kreativním procesu, proplouvání mezi žánry nebo aktuálních rapových trendech.

[bandcamp width=350 height=654 album=2639912388 size=large bgcol=ffffff linkcol=0687f5]

 

Jako jediný český hudebník reprezentuješ pro letošní rok platformu SHAPE. Mohl bys krátce objasnit, čím se platforma zabývá a co pro tebe znamená být letos její součástí?

Je to pro mě v podstatě první takhle oficiální projevení dejme tomu institucionálního zájmu o mou hudbu, mimo všechny koncertní a podobné věci. Nevnímám to na úrovni ocenění, spíš to registruju jako fakt, že si někdo všiml – pro nějakou komunitu je to zajímavé a evidentně by to někdo rád rozšířil pomocí této platformy někam dál. Nepřikládám tomu nějakou extrémní váhu, na druhou stranu si uvědomuju, co za typ projektů součástí této platformy je, a je to pro mě pozitivní zpráva o tom, že to, co dělám, možná zasahuje do tohoto spektra, které je zajímavé. Takže mě to vlastně hodně těší.

Jak se cítíš na české hudební scéně? Jaký máš na scénu náhled? Co ti na ní chybí?

Když nad tímhle umístěním přemýšlím, tak si připadám dlouhodobě na křižovatce, na průsečících v podstatě nesourodých skupin lidí. Částečně se cítím jako součást dejme tomu „undergroundové“, kytarové scény, nebo spíš ex, protože jsem dřív poslouchal kvanta metalu, hrál jsem v post-rockové kapele a spousta tady těch vazeb pořád přetrvává. Nepřímým důkazem je možná i to, že jsme se tady dneska sešli a hraju v podstatě před drone-metalovým projektem, který je pro spoustu lidí z této komunity kultovní.

Takže to je jedna miska, se kterou se nějakým způsobem můžu identifikovat. Druhou podstatnou sociální bublinou je jakási experimentální scéna, kterou spíš nárazově infiltruju po tom, co mě „adoptovali“ kluci z pražského labelu Genot Centre.

Díky nim mám možnost se seznamovat s řekněme otevřenější i kritičtější uměleckou komunitou, což mě permanentně osvěžuje a udržuje v pozornosti  a vlastní sebereflexi. Pak jsou další žánrové až subkulturní směry, které vstřebávám do vlastní hudby, ale rozhodně se necítím jako nějaká organická součást těch scén.

Na jednu stranu mě jako posluchače strašně moc baví rap, současný trap sound atd., ale tím, co dělám, jakkoliv to do toho asi absorbuju, se necítím, že bych byl něčeho takového součástí. Což nehodnotím pozitivně ani negativně – a je možné, že se to časem i změní. Zvuk se vyvíjí a tohle je třeba pro mě strašně zajímavá sféra, se kterou jsem hodně seznámený – poslouchám dost československého rapu, hlavně současného, sleduju intenzivně dění např. okolo labelu Milion+ apod., lidi jako Logic, Niktendo aspol., ze slovenských kolektivů mě hodně baví Team Dragon, konkrétně hlavně Amida nebo současný Radikal Chef, od prvního singlu se zaujetím dlouhodobě registruju HAHA Crew a další osobnosti, kterými tady taky spousta lidí, třeba právě ze zmíněné „kytarové“ scény, opovrhuje jako nějakou hloupou trendy sračkou.

Já to takhle negativně nevnímám, je to pro mě něco, co na jednu stranu kopíruje spoustu zahraničních trendů a čitelných vzorů – to ale dělají české jakože underground kytarové projekty úplně stejně – v Čechách je to tím pádem možná vnímáno jako něco rádoby originálního, to je ale samostatné téma k delší debatě. Ale všeobecně mě všechen tenhle současný mladý zvuk inspiruje, i tyhle typy lidí mě nějakým způsobem v mé cestě posouvají dál a baví mě je sledovat, protože nemají strach udělat něco jinak.

0005818182_10

Lišajove „SZARA EP“ vyšlo na českom labeli Genot Centre v kazetovom formáte v septembri roku 2015.

Pak je tady dalších X nějakých směrů, které vnímám. Je to i ambient, komunita okolo field recordings – to vše je pro mě velmi zajímavé, mám to jako posluchač hrozně rád, ale na druhou stranu čím víc to směřuje k nějakýmu akademičnu a uzavřenosti, tím míň se cítím, jako že by mě někdo z těch komunit registroval a že bych se v tom sám chtěl nějak více prosazovat. Cítím se rozkročený nad několika světy, které spolu navzájem ani moc nekomunikují, místy sebou – řečí některých lidí – možná i opovrhují, ale já to nějak neřešim, skládám to všechno dohromady a dělám to, co dělám. Z hlediska inspirace nasávám všechno a z hlediska nějakých pocitů, že někam patřím nebo bych měl patřit, se asi aktuálně nijak necítím.

Přemýšlím nad tím sice často, ale docházím k tomu, že ta rozpolcenost je asi už podstata toho, co dělám.

Zmínil jsi hodně žánrů, které jsou všechny nějakým způsobem slyšet ve tvých nahrávkách. Jaké máš momentální objevy, nehledě na žánr – co tě za poslední dobu chytlo?

Pokud mám být upřímný, tak poslední dobou poslouchám kvanta hlavně amerického rapu. Konkrétně odnoží, které nabývají v posledních letech dost na popularitě – jsou to hlavně lidi vycházející z jakýchsi esteticky postmetalových scén. Lidi jako Ghostemane, $UICIDEBOY$, JO$HEAT’N, ICEBERG BLACK apod. mě teď strašně baví… jsou to postavy, které často vypadají, jakobyste je vytáhli někde z metalcoreového koncertu (polovina z nich taky v  nějakých kapelách hrála nebo hraje), ale dělají neuvěřitelné věci, pro mě hlavně tím, co všechno taví a jak operují s neuvěřitelně punkovým přístupem.

Zvuk pestrý jak vysypaná popelnice, ze které tihle kluci staví možná špinavé, ale originální monumenty a výsledek je masakr, nemůžu to říct jinak. Spousta z nich si produkuje komplet tracky i celá alba, což mi přijde skvělé a odpovídá to mé představě o autonomní tvorbě. Sám se na jednu stranu necítím, že bych šel zrovna nějak konkrétně touto hudební cestou, ale je to pro mě nevyčerpatelný zdroj možností, co všechno se dá propojovat a zvládat, a pro mě osobně je zrovna tato část rap scene něco, v čem se momentálně míchá strašně moc věcí dohromady a vznikají z toho někdy podivné věci, ale taky spousta klenotů.

Mimo tohle mám pak spíš oblíbené kapely, které sleduju dlouhodobě a mám je rád už třeba 10 let a více. Určitě se neorientuju na současné drone/doom scéně, ale třeba Nadju nebo vybrané funeral doom a black metal projekty poslouchám dlouhodobě a podobným způsobem se držím více jmen po celou dobu jejich fungování – jména jako Jesu, Shape of Despair, Blut Aus Nord, klasiky jako Burzum, z rapu Dälek, SpaceGhostPurrp apod. To jsou pro mně dlouhodobé highlights, které propojuje z mého pohledu jedinečnost a charakter vlastního zvuku naprosto nadčasově.

[bandcamp width=350 height=470 album=4100048585 size=large bgcol=ffffff linkcol=0687f5 tracklist=false]

 

Nemám ani moc potřebu samostatné scény v současnosti sledovat. Musím se přiznat, že mimo rap music jsem se třeba u metalu zasekl vývojově někde před deseti lety, kdy jsem to sjížděl hrozně moc. Pak se to proměnilo, začal jsem řešit elektroniku, zpětně objevuju s obrovským zájmem třeba techno apod…. věci, které mě zase dřív nezajímaly vůbec. Slyším v roce 2017 např. devadesátkové acid techno a najednou zjišťuju, že je to strašně zajímavý svět, který jsem jako dítě ignoroval, míjel jsem se s ním 20 let…. Z terénních nahrávek mám na jednu stranu rád klasické věci typu Francisca Lópeze a dalších ikon, pak mě baví ale i možná méně známé věci – např. Christopher DeLaurenti, což je zvukový umělec, který kromě různých experimentů udělal třeba úžasnou nahrávku průchodu tunelem u odstaveného reaktoru nějaké americké jaderné elektrárny, kde on v podstatě jenom prochází tím šíleným tubusem a to, co tam slyší a nahrává, je neuvěřitelné. I s minimální postprodukcí je třeba toto jeden z nejsilnějších zvukových zážitků, se kterým jsem se setkal, protože to, co tam nahrál, je pro mě nepochopitelné. A třeba zrovna toto je jméno, které možná z pohledu žebříčků nebo globální slávy není důležité, ale já jsem na něho prostě úplně náhodně někde narazil, nějak to se mnou zarezonovalo a držím se toho doteď.

Určitě nejsem žádný fanatický nerd, kterej sleduje a mapuje scény. To dlouhodobě nedělám a nemám ani tu ambici. Nedokážu si představit, že bych to v čase zvládal při tom, co všechno se v současnosti vydává a jak žiju. Občas ke mně doputuje přes přítelkyni nebo kamarády tip na nějaký současný release z různých jiných scén a tak si hodně povrchně udržuju pozornost nad současností snad jen tímhle způsobem.

[soundcloud url=“https://api.soundcloud.com/tracks/310120125″ params=“auto_play=false&hide_related=false&show_comments=true&show_user=true&show_reposts=false&visual=true“ width=“100%“ height=“450″ iframe=“true“ /]

Jak probíhá tvůj kreativní proces? V jakém prostředí se ti dobře tvoří? Z čeho konkrétně se Tvůj setup skládá?

Když jsem začal pracovat s elektronickou hudbou, od začátku to byl pro mě osobně hlavně software, seznamoval jsem se nejdřív s Fruity Loops, posléze Abletonem. Měl jsem chvilkovou obsesi v hledání cesty, jak s tím pracovat, protože to nabízí strašně moc možností. Člověk se taky může utopit v hardware, neustále seskupovat a variovat množství věcí, což v mém případě brzo vyústilo v kombinaci ekonomické situace a vlastní lenosti v určitý minimalismus – abych mohl být operativní, čehož už se dlouho držím a neplánuju to nějak razantně měnit z jednoduchého setupu. Momentálně repasovaný Thinkpad, externí zvukovka, basic MIDI klávesy, mobil, mikrofon, malý mixpult, PC repro a tím asi končím. Nechci být zavalený věcma – na koncertě ani doma. Nevím, jestli to není alibismus, ale snažím se blokovat v rozšiřování a řešení více věcí. Naopak jsem momentálně rád, že mám počítač plus software a v něm de facto neomezené možnosti manipulace bez potřeby skladovat a zapojovat hromadu hardwaru. Což nijak neodsuzuju, poslouchám a respektuju spoustu lidí, kteří milují hardware způsob práce, jedou i v čistém analogu neuvěřitelným způsobem a kouzlí nádherné věci, ale moje vnitřní nastavení je prostě jiné. Je možné, že se to časem změní, ale vyhovuje mi operovat s počítačem, který můžu používat i v práci, a setupem, který můžu sbalit do batohu, přijet na koncert a výstupem je zvuk. Pro mě už přestává hrát roli cesta k tomu ve srovnání s tím, co z toho leze. K tomu jsem ale taky musel nějak dojít. Dlouhou dobu jsem cítil nějaký divný komplex, že vedle mě někdo zapojuje kilometry kabelů a desítky krabiček, ale teď už na to seru, mám prostě svůj způsob práce, který je jiný.

Co se týče tvorby, není to nijak organizované, spíš to jsou náhlé impulzy, zapínám počítač, něco zkouším, začínají vznikat věci. Jsem ten poslední člověk, který by měl na tvorbu systém ve smyslu plánování. Spousta věcí vzniká tak, že mám něco nahraného v mobilu, opět – nesystematicky: šel jsem někde, slyšel jsem nějaký rachot, nahrál jsem to, stáhnul do počítače. Když mám jindy čas a náladu, na prostředí pak nezáleží (ale většinu času trávím doma) pustím si to a najednou se mi začne honit hlavou, s čím by se to dalo propojit a kolem toho samplu vystavím během nejasného časového úseku, nemusí to být ani hodina a může jich to být deset, zvukovou hmotu. A takhle to vznikne. Převážně teda impulzivně a nárazově… přibývají k tomu další složky, pak se topím ve stopách, pak to zase smažu, a pak to třeba uložím, vrátím se k tomu za týden… postupně začíná dávat smysl koncept, rámec toho všeho.. zajímavé je, že u Szara to postupovalo tak, že jsem vytvořil celkem rychle základní nahrávku a pak jsem ji upravoval v průběhu roku s ohledem na to, kde jsem hrál. V tenhle moment dokončuju nahrávku, ale cestu k ní lemuje hraní na akcích a tak se výsledek spíš postupně vynořuje a blíží. Takže to, co budu hrát dneska, je nějaká cesta k nahrávce, která možná vyjde, ale všechno je to otázkou procesu a zpracování toho, co mě ještě potká.

Co od tebe můžeme očekávat v nejbližší době? A chtěl bys něco vzkázat na závěr?

Momentálně dokončuju EP, název neprozradím, ale zpracovávám v té hudbě opět pro mě nějak důležité prostředí a vazby k němu. Snažím se pořád balancovat na hraně hudby a dalších částí života, které se vzájemně ovlivňujou a jsou pro mě důležité. Výsledkem se sám nechám překvapit.

Otázky: Martin Stündl

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *