Yung Lean se v Roxy díval do nebe a uviděl sebe

Co zůstává v hlavě po přímém střetu se Sad Boys? Pozměněné vědomí zůstalo trčet někde mezi rokem 2002 a příslibem vstupu Yung Leana, bladee(a) a suverénního hitmakera do rapové síně slávy.

Vyprodané Roxy rozehřál Adamn Killa vlastní pozitivní vizí chicagského militantního „drillu“. Po stage ve středním tempu pobíhal středně dobře naladěný rapper z jižního Chicaga a každý další track uvozoval svojí chytlavou poznávací hláškou „A-damn!“. Vrcholem jeho setu byl přes jeho vlastní kvality rozhodně track “Psycho”, při kterém na stage předčasně nastoupil bladee a atmosféra rychle eskalovala z vyčazené trap pohody do extatické katarze, po které ovšem Adamn Killovi spadl řetěz a už se jej nepodařilo nahodit zpět.

2016_04_26_Roxy_012

Po überpompézním symfonickém intru naběhli Sad Boys na stage věrní heslu „pull up and we flexin‘ we be goin‘ so high“. A rovnou do refrénu nejagresivnějšího bangeru “Hoover”. Yung Lean v oversized saku a ověšený řetězy dával na první pohled najevo, že je na jiné úrovni než zástup jeho fans, což stvrzoval i dokola opakovanou řečnickou otázkou: „Prague, what the fuck is going on?“. Tepání a skákání jednolitého mosh pitu mu celou dobu odpovídalo jasně: bordel.

Sestava Sad Boys byla oproti premiérovému pražskému koncertu dost osekaná, do Roxy dorazil vedle Yung Leana jen bladee s producentem Yung Shermanem v neočekávaně old school „penerském“ outfitu v zádech. Prořídlost stockholmského gangu byla největší slabinou show ve srovnání s premiérovým pražským koncertem v režii A.M.180, kam Sad Boys, respektive přidružený Gravity boys/Shield gang dorazili v plném počtu.

2016_04_26_Roxy_021

Po náročném americkém turné zřejmě zapracovala únava. Thaiboy Digital se přesunul zpět do Thajska a např. Bladee mi v backstagi prozradil, že ECCO2K se už v domovském Stockholmu věnuje módě (spolupracuje s fashion brandem Visible, dělá modeling pro elitní značky jako byla kolaborace mezi Been thrill a KTZ a loni se snažil rozjet vlastní platformu alóe garten). I bez zbytku crew byl ale výkon trojice sevřený a různorodý zároveň. V poslední části setu sice sázeli na nejstarší jistoty, rozhodně ale nešlo o nějakou estrádní medley. I need a new high.

Nedávno upgradovaný soundsystem v Roxy zvládl dostatečně naostřit syntezátorové hroty (“Miami Ultras”), nafouknout kopákové driblování (“Sunrise Angel”) a zároveň nechat bezpečně vynikat vokály filtrované pulzujícím autotunem (oproti nahrávkám nezvykle přepálené tracky “Ghost town” nebo “Yoshi City”). Robotický zpěv bladeeho a Yung Leanovy agonické výkřiky se skvěle sešly i v částech, které by jinak byly vyhrazené jiným Sad boyům – Thaiboye Goona v hitovce “Diamonds” nahradil bladee a tzv. s přehledem dotáhl manko krystalickým trylkováním.

2016_04_26_Roxy_015 2016_04_26_Roxy_009

Pro dvojici zpěváků neodmyslitelný hlasový efekt funguje díky přiznané „falešnosti“ jako jakási protetická technologie. V kontextu estetiky Sad Boys působí přirozeně kyborgským dojmem a připomíná i Yung Leanovu nebo Thaiboyvu dřívější zálibu v neoprenových maskách nebo bladeeho nošení hi-tec rukavice na jedné ruce. Tvar show držela pohromadě projekce. Detaily čistě renderovaných futuristických povrchů přecházely v průhledy do budoucnosti skrze lomená i valená okna a dotvářely tak anachronickou atmosféru neukotvenosti v čase, kterou u Yung Leana známe už od první zmínky o něm, datované do roku 2002.

Reakce generačně překvapivě pestrého publika přesvědčive dokládaly, že až za dalších tisíc let Yung Lean odejde z tohoto světa, bude mít na hrobě stovky milionů růží. Jak si to přeje sám Lean i řadoví sad girls a boys.

Text: Lumír Nykl (kurátor A.M. 180 Gallery, DJ dzurillahFoto: Jiří Šeda, Fource.cz

Leave a Comment

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *