12.1.2024, Underdogs (Vojtěchkosek20000, Martin Kabrt, Bad Houf, Cringe Prince, Twisted DV, Káně Myšilov, BoLs/sLoB, Malachi Constant, Kabal, DJ Keťák) Spielplatz je pásmo devíti hudebních těles od celkem čerstvé rapové dvojice Twisted DV přes producenta a letošního nominanta Vinyly na objev roku BoLs/sLoBa po uzrálého Cringe Prince (rozuměj devadesátej osmej). Právě toho musí ještě teď hrozně bolet záda z toho, jak na nich utáhl večer.
Vlezu dovnitř, na pravé straně pódia pyramida monitorů z pozdních nultých let, v prostoru masivní koncentrace alternativně oblečených lidí. Ale asi zapadám, protože kvůli cideru ukazuju občanku. Za měsíc mi bude dvacet pět let a začínám pomalu přemýšlet nad výměnou kolenního kloubu. Páteční Underdogs beru jako iniciační rituál do světa oldheadů. Jednou to přijít muselo. Předevčírem jsem byla na boulderu a teď nemůžu zvednout ruce nad úroveň ramen. Otázka času, než začnu školit, že ten pravej rokec skončil s mojí první složenkou na energie.
Otvírák, kde Vojtěchkosek20000 malinko freečkaří na klávesy a synťáky za doprovodu Martina Kabrta na bicí (akustický, cením), následuje Bad Houf. Tady přichází můj ostudný bod večera: reálně jsem si googlila, co v angličtině znamená houf. Trochu boomer, trochu debil. No je to jakože houf kluků (Hošty??), co mají očividnou radost, že jsou spolu na stagi, a tím to celé trochu zachraňují. Tracky nevyčištěné a nesmyslně nahlas, nejde skoro nic rozumět, a to, čemu rozumět je… že ji pícháš zezadu? Že nejdelší kost v tvým těle je tvůj dick? No jo. Začínají s obrovskou energií, publikum to tzv. megafeeluje, já žužlám cider na rodičovské lavici. Ta energie po asi dvaceti minutách spadne a už se nezvedne. Mezi songy odposlechnu jednoho fotografa, jak někomu říká: „něco je prdel, něco ne.“ Samo se to píše.
Speaking of which. Po obligátní raucherpause přichází to zdrcující dramaturgické rozhodnutí vrazit mezi dvě mírně pubertální tělesa někoho o dva baráky dál a výš. Cringe Prince zahajuje příběhem o honbě globalizovaného dezinformátora po love, který na Kampě rozjebe za mariáš. Politika v český hudbě, loco. A zabere to přesně polovinu první skladby, než se napětí v klubu vyšponuje, že se skoro nedá vydržet. Ranec lidí skáče jako o život. Rozdíl oproti předchozímu setu je direkt mezi oči zejména v tom, že Cringe Prince zjevně ví přesně, co dělá. Slyšíš každé slovo. Ani jeden zbytečný pohyb, ani jedna zbytečná věta. Udělejte mi tady místo, hupsne dovnitř, kotel, ani jednou mimo beat – nejdu tyvole, jsem nezávislá pozorovatelka… (Jasně že jsem šla.) Hysterická delivery, má to odpal, cením zuby. Ke konci song z epka, co teď vyjde, na téma lidí, co obtěžují na party. „Nešahej, nekoukej, nemám zájem, nech mě bejt.“ Českej rap s přesahem, loco, děkuju, miluju, ukládám.
Pomalu chladnu v mraze na cígu a vracím se dolů. Duo Twisted DV má nevýhodu, že nastupuje, když pořád vstřebávám, co se právě odehrálo. Trochu z toho táhne příliš mnoho poslechu Yung Leana ve formativních letech a divadýlka mezi skladbami mi zkracují naději dožití asi o osm minut, ale celkově, slovy mého parťáka, „nic proti vkusu.“ Má to energii, má to atmosféru. Asi to prostě jen není můj šálek kávy. Nicméně šla jsem na boomera, takže to řeknu: hoši, a proč nezpíváte česky? (Vysvětlení na Radiu Wave1, že jsou si v angličtině jistější, že větší dosahový potenciál… No jo.)
Večer postoupil v noc, dále už prim elektronice. Po úzkostných, temných technech Káně Myšilov (vibe: nebinární upír potí v hudbě všechny svoje strachy a potom v křeči sahá po Mattonce) následuje BoLs/sLoB a připravuje pro všechny náladové účko. Hlas si prohání několika vrstvami zkreslení a světe div se to funguje. Jako zdroje se uvádí překvapivě Sophie, 100 gecs nebo Death Grips. Ještě bych přihodila jeden okamžik někde vprostřed setu, kdy jsme se na sebe s chábrem podívali a oba si pomysleli: oh shit! Arca! Kde Káně Myšilov zosobňuje prostřednictvím hutné hudby, nervózního přednesu a konvulzních pohybů teror a nejistotu našeho krásného věku, vyrábí BoLs/sLoB z vší té přehlcenosti zvukovou stěnu radosti. Oslavu života v časech hypermoderny.
A protože se přistihuju, že začínám filosofovat o zrcadlení zeitgeist (všechno všude najednou) v klubové hudbě, soudím, že mám načase se zdekovat. Cígo, vrátit kelímek, tágo. Beru tak málo drog, že už jsem jen sotva cool.
⦿
Text: Ema Labudová
Pridaj komentár