„Pak maj kinaři nějak žít. Jedou na Filmovku, protože… Filmovka. Ale do kina nechoděj.“ Tolik můj nedělní odposlech ve frontě na film Narodil jsem se, ale… Jacudžira Ozua. Nad rantem pána, jehož jméno sice sonduju z akreditace, co má na krku, ale okamžitě zapomínám, přemýšlím, dokud nezačnou pouštět do sálu. To znamená spoustu času. V sobotu ráno se hlásí, že víkendové vstupy jsou vyprodané.
Celá otrávená jdu kvůli zácpě před Brnem na Chantal Akerman (snímek Jeanne Dielman, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel z roku 1975) s půlhodinovým zpožděním. Po devadesáti minutách statických záběrů na to, jak zhruba čtyřicetiletá žena psychopaticky leští synovi boty, vaří kafe a chodí na nákup si říkám Pánbu zaplať dé jedničku a jenom strach ze ztráty inťoušskejch bodů mi brání vysmahnout na zmrzlinku. S odstupem se pravda stává z Jeanne Dielman jeden z highlightů pobytu v Úháčku. Dvě stě minut uklízení stojí za to.
Všichni jedou na Filmovku, protože Filmovka… „Hele, já třeba do kina chodim skoro každej tejden,“ připravuju si, zatímco fronta pořád stojí. Nakonec neříkám nic. Letošní padesátá LFŠ má v programu mimo jiné cykly Davida Lynche, Federica Felliniho nebo Karla Zemana, v přihrádce klasických němých filmů s živou hudbou leží Jacudžiró Ozu, s přívlastkem „známá neznámá“ je představena Chantal Akerman. A promítají se filmy s hudbou letos zemřelého skladatele Zdeňka Lišky.
Moji ambici vstát na promítání v osm ráno (z nějakého důvodu je skoro vždycky tvoří ty největší bangery) hatí spoluspící ve třídě gymnázia, který ve čtyři ráno rozjíždí něco jako koncert heavy metalu, akorát v chrápání. Následující noc si jdu na tajňačku lehnout ke svému milému do tělocvičny. Hned jak ulehnu, spustí přímo vedle nás další dřevorubec. Ten si pro jistotu vklínil hlavu mezi dva polštáře, aby ležel celou noc pouze na zádech. Ah yes. Filmovka. Ah yes. Spaní na gymplu.
Mým oblíbeným stánkem s pitím se stává cisterna s pípami, která čepuje skvělou nealko ipu. Mým oblíbeným stánkem s jídlem se stává hned vedle stojící truck pomalovaný obrázky mývalů. Pokaždé, co se na něj podívám, mi zaprvé do hlavy naskočí Rocky Raccoon, za druhé vidím reinkarnaci Diogena v sudu, jak stojí před truckem opřenej o pult na cígu, komanduje kolegu a hlásí. Třeba: přijdu, že si objednám jídlo. „Co si dáte?“ Ptá se. „Ten knedlik,“ říkám. Začne se smát. „Odkaď jste?“ „Z Prahy,“ říkám. „Já jsem ze Zlína,“ řekne on. „Měl jsem říct z kama jste a já su ze Zlína,“ směje se dál. „Aha,“ říkám já. „Tak Míšo, jeden knedlík pro slečnu,“ řekne směrem za pult. Otočí se ke mně a pokračuje: „já nemůžu, já tady mám…“ a ukáže rozbalenou cigaretu v ruce. „Jasný,“ říkám já. Diogenes při balení cigarety kouká ohánějícímu se kolegovi pod ruce. „Dal jsi tam teriyaki?“ Dal. „A maso?“ Dal. „A oříšky už jsi tam dal? To ses nepředal. Jsi jak veverka, si to tam tak žmoužláš…“ Knedlík dobrej.
Z ranních projekcí stíháme dokument Alberta a Davida Mayslesových a Charlotte Zwerin Gimme Shelter, překvapivý klenot letošního ročníku. Dokument o koncertě Rolling Stones z roku 1969, na který se nevybíralo vstupné a jako ochranka na něj byli za pivo zdarma najati členi motorkářského gangu Hell’s Angels. Permanentní primadona Mick Jagger. Tina Turner provádějící sexuální praktiky na mikrofonu. Nečekaně velký počet nahých lidí. Očekávaně velký počet zfetovaných lidí. (Plus Stouni.) „You just knocked out my lead singer.“ Jeden mrtvej kluk. A, jak se vyjádřil Michael Málek, skvělá filmařina.
Pocitově letos na festivale zas tak moc lidí není. Na place před kinem Hvězda se průběžně tvoří menší až větší hloučky, fronty na dámské záchody lze zvládnout i skoro s grácií. Situace se zásadně mění, když se chce jít na film. Oproti předchozím ročníkům to jde samozřejmě vlastně hladce, omezený počet akreditací se propisuje do délky front a spokojenosti panstva. I tak je znát, že jsme na velmi oblíbeném filmovém festivale, ať už protože… Filmovka, nebo, jak tvrdí festivalový merch, z lásky k filmu. Dostat se na Felliniho chce stepovat u kina dvě hodiny předem. Dostat se na Lynche radši nezkouším. Dostat se na Jacudžira Ozua je zřejmě otázka hodiny v rozhicované Hvězdě.
Popularita „žánru“ němáků s živou hudbou současně vůbec nedává a hrozně dává smysl. Nedává, protože pokazit se může skoro všechno: na jedné straně hudebnictvo nechytnout atmosféru filmu, hrát moc nahlas, moc pomalu, dělat si z toho koncert. Na straně druhé, když už máte vyčerpané pojmy typu Von morgens bis mitternachts, Metropolis nebo The General, ale publikum pořád prahne po poničeném filmu s doprovodem lokální indie kapely, začnete promítat… no věk automaticky neznamená klasiku.
Dává, protože je to prostě strašně dobrý. Ozua letos ozvučili dobře připravení Whyohwhy v případě snímku Tokijský sbor, film Narodil jsem se, ale… potom přijela doprovodit klavíristka Reiko Emura. A zatímco Whyohwhy z pozice pomalého meditativního indiečka nemohli měnit tempo a intenzitu stejně rychle jako děj Tokijského sboru, Emura u jakžtakž naladěného školního pianina skáče od lumpačících děcek k patolízalství jejich otce a zpět k dětem. Zábavu umocňuje Ičiro Kataoka, který dramaticky popisuje děj a přehrává repliky jednotlivých postav (pro představu, jak to znělo, si můžete pustit libovolný díl libovolného komediálního anime) a udržuje tak při životě benši, japonskou tradici namlouvačů němých filmů. Filmy samotné dobře shrnuje hláška nejmenovaného komunisty z řad mojí letošní lefešácké party: „takovejhle mainstreamák kdyby někdo natočil dneska v Česku, tak se pravičáci úplně zeserou.“
Poslední večer jdeme před půlnocí z jedním slovem kouzelnýho Barona Prášila v podání Zemanova šamanismu (letní kino… cígo u filmu…). Sedneme si na trávu vedle kina Hvězda. Podívám se směrem ke svému oblíbenému foodtrucku. Poprvé vidím Diogena pracovat. Zběsilost v duši.
–
Text: Ema Labudová
Pridaj komentár