Realita experimentálních kapel je často až komická. Kapely, které tvrdí, že jejich styl není svazován žánrem ani formálními bariérami, jsou často velmi lehce zařaditelné a motivy, jimiž jsou inspirovány a které jim dodávají impulzy pro jejich tvorbu, bývají nenáročné k identifikaci a dohledání. Na světě je ovšem jen velmi málo kapel, které svoji experimentálnost posouvají z roviny zvukové do prostoru mezi nimi a jejich obecenstvem.
Death Grips jsou žárným případem výše uvedeného modelu. Samotná geneze jejich zvuku je strukturou impulzivního vyjádření, které se pod rukama MC Ridea, bubeníka Zacha Hilla a co-producenta Andy Morina mění v syrovou záplavu primitivní energie, vtahující posluchače do prolnutých vnitřních světů jejich tvůrců. Žánrovou a formální inspiraci lze hledat v noisu, hip-hopu a mimojiné také v punku.
Už od roku 2010 nás toto trio zaráží svým ambivalentním přístupem. Death Grips střílí bez varování a jejich deskám předchází až konspirační teorie z dílny fanoušků. Právě fanouškovská základna je personifikací ducha kapely. Jejich odosobněný a disonantní zvuk v doprovodu chaotických, kryptických a sociopatických textů MC Ridea ilustrují vnitřní prostor a negativitu každého z nás.
V post-internetové době jsou Death Grips výsadou subkultur sociálních sítí a vytváří vzdor vůči skutečnému světu, který je pro spoustu lidí neuchopitelný a přehnaně motivující.
Fáze konstrukce
Už z povzdálí mě pražská MeetFactory, Mekka post-moderny, galerie a zároveň koncertní prostor, vítá pokuřujícími a diskutujícími návštěvníky koncertu. Z jejich vizáže a odění lze vyčíst mnohé. Zájem o design a alternativní kulturu nepopiratelně kumuluje ve zdejší atmosféře. Samotné interiéry byly z hlediska výzdoby řešeny velmi nenásilně a minimalisticky. To, že se jedná o akci z produkce Radia Wave, dával vědět projekční pohyblivý banner v pravé části podia a drobný stolek s propagačními materiály. Samotným headlinerům večera předcházelo vystoupení kapely Raime z Londýna.
Tom Halstead a Joe Andrews, duo tvořící zvukový artefakt na pomezí metalu a různorodých žánrů elektronické hudby, vystoupili živě s posilou v podobě talentované bubenice Valentiny Magaletti. Samotná kapela o sobě prohlašuje, že se snaží tvořit power house a minimalistickou taneční hudbu. I jejich nahrávky naznačují, že elektronické složce je věnována významná část zvukové linie a tvoří tak strukturovanou homofonii. V MeetFactory ovšem demonstrovali hudbu zcela jinou.
Schématické nástrojové obsazení nebylo až tak neobvyklé, vzhledem k trendu upínajícímu se k elektronické produkci v doprovodu bicích či jiných klasických nástrojů naší doby. Avšak živé představení bylo diametrálně odlišné od jejich chladných nahrávek. Výsledný zvuk tvořily struktury exponenciálně-vzestupného charakteru a ani chvilku posluchače nenudily. Zajímavým rozdílem byla také priorita, se kterou bylo přistupováno k jednotlivým složkám ansámblu. Všechny nástroje měly totiž stejné slovo a ani jeden se nad ostatní nijak výrazově nevyvyšoval. Kytara a bicí tvořily až technický metal s důrazem na cílevědomý postup po pomyslné exponenciále. Tam, kde se běžně užívá basové kytary k vyplnění a prohloubení zvuku, zafungoval producent jako překvapivě adekvátní prvek. Elektronické konsonance dodávaly hudbě plnost a působily přirozeně. Raime jsou na živo určeni k aktivnímu poslechu a obdivu strukturalizovaného přístupu. Nic pro rozjařené davy tančících hipsterů.
Fáze demolice
Skandování „ Death Grips, Death Grips“ prozradilo, že kapela se odhodlala ke zvukové zkoušce. MC Ride se objevil v zimní bundě s kapucí přes hlavu. Snad chtěl dostat do varu nejen publikum, ale i sebe. Už během zkoušky bylo jasné, že tady nezůstane nikdo v klidu. Koncepční rozdíly mezi Death Grips a jejich předskokany byly doslova hmatatelné a skvěle se doplňovaly. Tuto kontrastující volbu, zároveň tak plnou podobností připisují skvělým dramaturgickým schopnostem lidí z Radia Wave.
Explozivní začátek na sebe nenechal dlouho čekat. Oproti opatrnému postupu Raime, se struktura přenosu hudební informace z dílny Death Grips držela v konstantně energické rovině a vytvářela sémantickou hyperbolu, jejíž pomocí dováděla kapela publikum k šílenství. Jestli poslech Raime měl charakter divadelního artefaktu a sledování umu hudebníků, tak Death Grips tvořili katarzi, která s až podivuhodnou objektivitou reflektovala niterní pocity osazenstva sálu. Netrvalo dlouho a MC Ride ze sebe shodil všechny vrstvy oděvu horní části těla. Toto gesto mělo snad i rytmický charakter, protože kapela stupňovala tempo a držela publikum v těsném sevření, ze kterého jej nepustila až do samotného konce.
Snad nejzajímavější bylo sledovat odchod fanoušků po koncertě. Ze zběsilého pogování a nespoutaných tanečních kreací se masa přesunula k diskuzi a kultivované zábavě. Jakoby každý z účastníků v sále zanechal něco ze svého temného já, které je nepochybně nevyhnutelnou součástí všech lidí. Death Grips nejsou jen experimentálním počinem, který nastavil laťku a určil hranice, ale i katalyzátorem, který nás nutí k přehodnocování našich vnitřních postojů. A to je přesah, který je v hudbě nejcennější.
–
Text: Karel Havlíček / Foto: Jiří Šeda, Radio Wave
Pridaj komentár