Katalánská hudebnice Rosalía po explozivním počinu Motomami, který ji v roce 2022 definitivně usadil v mezinárodních vodách, ohlásila a na začátku měsíce vydala novou desku s názvem Lux. Na ní zpívá za doprovodu London Symphony Orchestra a, jak se dočteme prakticky všude a do zblbnutí, ve čtrnácti jazycích. Od předchozího alba se těžko mohla odtrhnout s větší razancí. Jak praví Krištof: raz je Motomami, raz je Holy Girl. Ema si chce tetovat na lýtko magnolie. Čtěte recenzi. Budeme se prát.
E: Já začnu trochu zeširoka a uhladím si chlupy, co se mi na zátylku ježí pokaždé, kdy čtu o “vyprázdněnosti,” jíž udajně Rosalía podrobuje všechno, čeho se dotkne. Už pár let sleduju, jak tahle ženská dostává ze všech stran, flamencovými puritány počínaje, indie-hlavami konče. Jako by vstupovala na hudební scénu odsouzená k podvodu, jako by byla předurčena k tomu jen kazit, co jí ve skutečnosti nepatří. Když vidíme, odkud čerpá, pak vytváří popové komerční vyčpívky skutečného kumštu. Když provádí diva-manévry, je povrchní a hloupá. Když vydá album s klasikou, performativní. A když se jí něco náhodou povede, má za sebou ansámbl profesionálů, co “jí to” zprodukoval.
A protože je to mladá krásná holka ve veřejném prostoru, musíme z pochybností o jejích muzikantských zásluhách vyvodit důsledky co do její osobnosti. Totiž to, že se někomu nelíbí její hudba, nestačí – je potřeba to odůvodnit morálně. Proč teď, když má úspěch, nedá rozhovor Rockdeluxu? Protože se radši nechá fotit v módních hadrech, než aby odpovídala na povýšenecké otázky jeho šéfredaktora. Proč veřejně neodsoudí genocidu v Palestině? Protože pro samé pozlátko nechápe svoji společenskou zodpovědnost. Proč pojmenovala singl Berghain? Protože toho chtěla víc prodat. Chraň pánbu! Proč tenhle rant? Zkuste si představit, že by se takhle někdo bavil o Bad Bunnym.
K: Buenas tardes. Začala si zaujímavo, peknou obhajobou v podstate verejného obrazu Rosalie. Áno, už od prvého flamencového albumu, dostávala v Španielsku kritiku, že čerpá a napodobňuje hudbu rómskych andalúzanov. A že je to biela španielka, ktorá sa na tom priživuje. Mne sa debutový album Los Ángeles nesmierne páčil, a dodnes mi pri niektorých skladbách reálne tečú slzy. Tu sa dostávam k jadru problému. Od tohto albumu, to už nie je tá istá Rosalía. Toto bol album, kedy skromne, za doprovodu gitaristu, jednoducho spievala moderné flamenco. Bolo to originálne, svieže, charizmatické. V tom čase som sa Rosalíu pokúsil booknuť na festival Academia Film Olomouc a jej manažérka mi odpísala niečo ako: “Pardon, Rosalía práve podpísala zmluvu s veľkým vydavateľstvom, bude veľmi slávna, už vystupuje za nie menej ako 10.000 €.” Keby som mal ten budget na hudobnú dramaturgiu, mal by som to vtedy zobrať, že?
No a takmer všetko, čo Rosalía stvorila po tomto albume, je skrátka ovplyvnené hudobným labelom (tuším je to, samozrejme, Sony). Peniaze. Reach. Je to cítiť z jej prezentácie, z jej sociálnych sietí, z jej textov, z jej skladieb. Spolupráca s Weekendom sem (“LA FAMA”), spolupráca s J Balvinom tam (“Con Altura”), spolupráca s Billie Eilish hentam (“Lo vas a olvidar”). Chápeš? Že už nešla po ceste mladej modernej flamenco speváčky, ale chcela “preraziť”. Samozrejme nasledovali niektoré zaujímavé popové skladby, ale z jej prezentácie na Instagrame a z rozhovorov išla čoraz viac zvláštnejšia, umelá, trochu hraná energia. No a konečne album LUX, ktorý je ukrižovaním posledným klincom na vytváraní tejto umelej osobnosti, ktorú vytvorilo vydavateľstvo. Podľa mňa, ako sa rozprávam s kamarátmi, s umelcami, je to z nej cítiť. Už je proste bohatá, svetová megacelebrita. A čo sa týka tematiky albumu? Presne, po dvoch rokoch hrania Motomami, sexy reggaeton skladieb, je akože svätica, priamo z Vatikánu prišla z biblického semináru hej? No neviem teda, niečo mi tu nehrá.
E: Mně asi nešlo ani tak o obhajobu jejího veřejného obrazu, spíš jsem otrávená z bizarních narativů o slavných (zejména) ženách, co jsou jak nedobrovolné exkurzy do devadesátých let. Vlastně na většinu toho, co říkáš, mám prvotní reakci takovou, že “a co jsi čekal.” Samozřejmě má PR týmem vykalibrovanou personu na Instagram a rozhovory, jak říkáš, je to megacelebrita, co nemůže jít na večeři, aniž by ji u toho někdo fotil. A samozřejmě že chtěla prorazit. Jestli začala dělat popovější věci kvůli tomu, je to její svaté právo, a tvoje zase, aby se ti to nelíbilo. Jestli ji k tomu nutil label, nemám ponětí, ale těžko se mi představuje, že by byl Lux a jeho celkem asi dva uzpívatelné refrény posledním svatým grálem businessové strategie.
Ta poznámka o skoku od reggaetonu k biblickému semináři je hrozně zajímavá. Mně teda zaprvé nevadí, že se kreativní ohnisko pošouplo někam jinam, respektive že Rosalía očividně programově opanuje jedno pole za druhým. Ale hlavně na mě její poslední projekt nepůsobí tak, že by ze sebe najednou dělala světici. Spiritualita a vztah k Bohu se objevují tu a tam už na Motomami, Rosalía tehdy v rozhovorech zdůrazňovala význam, který mají v jejím životě. Bůh u ní figuruje spíš jako nějaká životní energie než chlapisko v kostele, co ti zakazuje krást. Pro mě je Lux v konečném důsledku hlavně o emocích, které ona jako naprosto děsivá vokalistka dokáže vyvolat podobně jako ty svaté ženy, z jejichž příběhů vychází. Operní a obecně klasické prvky v doprovodu chápu jako ideální nástroj, jak takovéhle emoce vyjádřit, protože pasují intenzitou, řekněme klidně grandiozitou nebo melodramatičností k tomu, jak Rosalía pracuje s hlasem. Husí kůže až na zadku celý první poslech.
Navíc když už koukneme konkrétně na to, o čem se na tom albu vlastně zpívá, jsou texty reálně dost ambivalentní. Pochopení pro lidskou chybu v La Rumba del Perdón. Extatický obraz Rosalíiny (nebo ne?) smrti v Magnolias. I u jasně nábožné La Yugular se můžeš do jisté míry rozhodnout sám, jak to budeš brát. Komu patří ta gradace, kde se všechno vejde do všeho a On se vejde do její hrudi. Bohu? Někomu z lidí? Interpretace.
K: Pozri, tu ma zaujal jeden komentár pod postom @frankiepiza: “Rosalía puede permitirse ser “anti-algorítmica” precisamente porque está dentro del sistema algorítmico más privilegiado. Tiene la infraestructura – económica, mediática, simbólica – que le permite desafiar las normas sin arriesgar su supervivencia artística.” Čiže v slovenčine, niečo ako: Rosalía si môže dovoliť byť anti-algoritmická“ práve preto, že sa nachádza v najprivilegovanejšom algoritmickom systéme. Má infraštruktúru, ekonomickú, mediálnu, symbolickú, ktorá jej umožňuje spochybňovať normy bez toho, aby riskovala svoje umelecké prežitie.
Toto presne ilustruje to, čo myslím, keď spomínam, ako je vidieť prácu jej vydavateľstva. Pozri, z prvého albumu Los Ángeles, keď si ho teraz vypočuješ, ide úprimnosť, cit, romantika, smútok; všetko veľmi prirodzene a skromne. Potom si pustíš LUX a nie je to už tá istá osoba, tá istá Rosalía. Za mňa je z nového albumu proste cítiť bohatsvo, vypočítavosť, kalkul, nerozvážne používanie silných symbolov a podobne. Vatikán, svätica, extáza, Boh, klasická hudba, osvietenie, Berghain; áno, má tu všetko. Ale je toto niečo, čo Rosalía prežíva v súkromí, alebo je to spôsob, akým chce za pomoci vydavateľstva dostať hudbu do čo najviac hitparád (preto tých 13 jazykov). Súčasný európsky a americký hudobný trh veľmi dobre vidí štatistiky o fanúšikoch. Veľmi dobre vie, ako výhodné je zasiahnuť španielsky a portugalsky hovoriaci (kvôli Latinskej Amerike) hudobný trh. Úplne si viem predstaviť A&R manažéra, ktorý Rosalii v zasadačke na meetingu navrhol, že poďme zasiahnuť 14 krajín, ktoré budú úplne mimo z toho, že zaspievaš niečo v ich rodnom jazyku. Wow. A taktiež nezabudnime, že robiť sa mysterióznym (v tomto prípade biblickým) nie je v umení nič nové, ako preraziť a predať milióny albumov.
Ema, teba jednoducho všetky tie skladby z LUX zasiahli? Cítiš z nich silné a úprimné pocity? Ktoré časti textov ťa napríklad zaujali? Čo sa ti konkrétne páči na skladbách?
E: Favoritky mám, zmiňovala jsem je výš a k nim patří i více do paměti vryté části textu. Svádivá, psychotická škádlivost a humor v Dios Es Un Stalker. Zoufalá repetice “yo sé que tú eres pa’ mí” v La Rumba del Perdón, která se od intimní křivdy španělského výrazu o muži, co odešel pro cigarety a už se nikdy nevrátil, posouvá k obecnému hříchu, frázemi v tandemu s ikonou flamenca Estrellou Morente. Řetezec znázorňující všechnost lásky k Bohu? životu? muži? v La Yugular.
Úplný konec desky a klidná odevzdanost tváří v tvář smrti: algún que otro navajazo me he llevado de la vida / ella a mí me desarmó y yo le estoy agradecida. Házejte mi magnolie.
Krištofe, kritizovat někoho, že ho změnila sláva, je jako vztekat se na vlastní kůži, že věkem vrásní. A kritizovat někoho za to, že překračuje hranice očekávaného jen díky tomu, že si to může dovolit, je – promiň – prostě blbost. Nechci se tvářit, že se Rosalía nerozhoduje byznysově. Jasně že rozhoduje. Ale předjímat faleš na základě toho, co postuje na Instagram, mi nepřijde fér. Zažívá Rosalía Vila Tobello splynutí s Bohem, když přijde po šichtě domů? Nevím. A vlastně mě to moc nezajímá. Mýtus o romantickém géniovi umělce, co si namáčí husí brk ve vlastním krvácejícím srdci a nepotřebuje jíst ani mít rád, protože ho múza permanentně mlátí po hlavě nápady formátu Dona Quijoteho, už jsme snad překonali.
Zasáhly mě skladby z Lux? Zasáhly… A moje hlavní hodnotící kritérium “když to kope, tak to kope” mě trochu omezuje, kdykoli se pokouším popsat proč. Rosalía v rozhovorech mluví o inspiraci historickými světicemi, o studiu jazyků, o své vlastní spiritualitě. Všechno zajímavé věci, ale ne důvod, proč Lux považuju za desku roku. Píseň za písní se mě dotýkala, aniž bych věděla, proč zpívá kterým jazykem nebo kterou svatou zrovna vzývá. Silou harmonií, technicky dokonalým zpěvem, i tou megalomanií. Rozumím pocitu neautentičnosti z precizně vystavěného produktu, kterým Lux rozhodně je zvlášť v kontrastu s Los Ángeles (na které mimochodem před osmi lety dopadala kritika v podstatě stejného rázu – je to umělé, nevychází to z ní samé, parazituje na romském žánru), jejichž zvuk je přece jenom syrovější a v dobrém smyslu nevycválaný. Osobně ale řemeslnost Lux oceňuju. Určitě bych desku viděla stejně jako ty, kdybych Rosalíin projev chápala jako umělý a neupřímný, pak by skutečně zůstala jenom okázalá produkce a mistrovství Londýnského symfonického orchestru. Jenže to tak není. Rosalíin projev, slyšen mýma ušima, vše řečené spája dohromady a dodává hudbě emocionalitu, kterou kvůli prodejům nenafixluješ.
K: Proste si úplne deluLUX.
E: Hej.
–
Text: Krištof Budke, Ema Labudová. A aký je tvoj názor na nový album Rosalíe? Napíš nám na Instagrame
Pridaj komentár