V Karlíně uvařená konverzace s duem Gaanz tvořeném hudebníky Lukášem Vydrou (Dukla) a Patrikem Nagym (Berlin Manson) o potřebě svobody a jejím nalezení v dalším smutném post-punkovém albu.
Začnu trošku zostra. Potřebuje československá hudba další smutný post-punkový album?
Lukáš. Asi ne.
Patrik: Ale to není o tom, kto to potrebuje.
Lukáš: My to potřebujem.
Vlastně i v recenzích, co zatím vyšly, se slova jako recyklace, návraty nebo opakování objevují.
Patrik: Tak to vieme robiť, asi to je jediné, čo ovládame. Nevieme nič iné vytvoriť. Aj Berlin Manson, aj Dukla je na tom založená, takže pracujeme s tým, čo máme.
Lukáš: Právě. Ale myslím, že kdybychom teď dělali další album, už si řekneme: pojďme ten zvuk trošku změnit nebo to zkusit jinak. Zároveň jsme to vůbec neřešili dopředu. Nedali jsme si žádný koncept ani limity. Byla to cesta nejmenšího odporu. Tohle nám jde nejlíp, je to přirozený. Chceme udělat song. Jakej riff zahraješ? Tududududu. Takže to tak vyplynulo z tý spontánnosti.
V tiskových materiálech píšete, že Patrik napsal první, a že ta spolupráce překvapila i vás samotné.
Lukáš: Mě to překvapilo, minimálně.
Patrik: U mňa to bol taký impulz. Bol som akurát v New Yorku a tak som sa iba prechádzal. Úplne si pamätám, kedy to bolo. Tak mi to napadlo a hovorím si: prečo nie? Vlastne som si nikdy neuvedomoval, že Lukáš hrá v podobnej kapele. Mal som proste takú intuíciu skúsiť robiť podobnú hudbu s niekým iným ako s Adamom (Dragunom, pozn. red.), čo z toho vznikne. Takže to bola taká zvedavosť.
A tak jste se sešli kvůli jedný písničce a najednou z toho vznikla deska. Kdy přišel ten bod, ve kterým vám došlo, že bude album?
Patrik: Vieš čo, my sme sa piateho mája stretli prvýkrát. Išli sme robiť jeden track a ten večer sme spravili tri. Potom sme sa zase pár dní nato stretli a tam spravili ďalšie tri. Tak sme si pak hovorili, že už z toho spravíme normálne album.
Ten měsíc, co vám trvalo desku zkompletovat, je trochu berlínovský pracovní tempo.
Patrik: Áno. Neviem, či to je vo mne… Myslím si, že minimálne prinášam dobré podmienky na to, aby sa robilo niečo rýchlo. A Lukáš je tiež taký, keby také tempo v sebe nemal, tak by sa to tak nedialo. Dost to záleží na kompatibilite tých dvoch ľudí a myslím, že sme sa v tom tak stretli. Na čo čakať.
Lukáš: Mně to vyhovovalo. Furt jsme si s Patrikem psali, co uděláme jako další. Já sice pracuju rychle, ale v kapele jsme tři a víc řešíme postprodukci a mix. Vymyslet písničky je rychlej proces, ale pak aranžuješ, produkuješ, pak se to mixuje, posílá se to tady, čekáš na to… Takhle jsme u toho seděli, teď tady – zní to – hotovo. To, že Patrik všechno zvládne sám, nás strašně odbrzdilo.
Nebojíte se, že to bude nedokvašený? Nemáte potřebu si na to sednout a pustit si to znovu třeba po měsíci?
Patrik: Mám také myšlienky niekedy. Ale na druhú stranu raz som niekde povedal a držím sa toho, že nemám rád vyťahovanie vecí zo šuflíka. Keď mám nejaké obdobie a robím hudbu, snažím sa ju spraviť v tom danom prostredí tak, ako to cítim. Väčšinu gitár nahrávam na prvý take a není nad tým dlhé dumanie. Keď cítime, že je to dobré, tak sa snažíme s tým zmieriť. Aj globálne som taký – keď som to tak v tú chvíľu cítil a myslel, tak je to ono.
Lukáš: Mně právě vyhovovalo, že jsme tolik neřešili technickou stránku. Prostě nahráváš nápady v momentě, kdy je máš. Zažil jsem taky nahrávání s kytaristou, co si dá takhle efekt, nahraje tři takes, pak posune mikrofon, vymění mikrofon… a jeden riff nahrával na padesátkrát… a k čemu.
Patrik: Riešili sme aj to, či mix a master dať niekomu inému. A potom si hovoríme, že si to spravíme všetko sami, lebo je to jeden pack spravený takým DIY spôsobom. Tie nedokonalosti v tom majú zostať.
Lukáš: A ta spontánnost má svý kouzlo. Kdybychom ten materiál nechali tři měsíce ležet, možná si řeknem, že tuhle písničku už ne, uděláme něco jinýho. Tohle je zachycení konkrétního období. Já vlastně nemám rád snahu o dokonalost, tý stejně nikdy nedosáhneš. Lepší je se o ni pokusit na dalším albu. Udělám teď to, na co mám sílu, uzavřu to a příště to zkusím udělat líp.
Je to teda i záznam nějakýho momentálního citovýho nebo myšlenkovýho období?
Patrik: Nie vyslovene. Určitě aj ja prežívam niektoré veci a mám nejaké obdobia. Možno aj ten môj impulz mohol znamenať, že som bol v nejakej životnej fáze, kedy som chcel tvoriť niečo iné s niekým iným. Ale nebolo to vyslovene tak, že by sme si naplánovali: teraz budeme smutní, tak tam budú smutné gitary.
Myslela jsem to spíš tak, jestli tam pak s odstupem nemáš takovou autokorektivní tendenci, že jsi to třeba s tou upřímností přehnal nebo dal moc najevo něco, co už teď necítíš tak syrově.
Patrik: Ja nerozmýšľam takto…
Lukáš: Já to chápu, ale vůbec to tak nemám. Držím si soukromí, nejsem takovej extrovert, abych lidem na potkání vykládal, jak se cítím. Ale v tý hudbě jsem schopnej to všechno na sebe vyblejt bez autocenzury. Oddělím sám sebe od lyrického subjektu a trošku se za to schovám. Třeba je to o něčem, co jsem prožíval, třeba ani ne. Třeba jsem si to vymyslel.
Patrik: Ja zas napríklad nemám to, že by som sa k veciam vracal, skôr sa tomu vyhýbam. Keď je album na Spotify, odvtedy pre mňa neexistuje. Už to viacej nepočúvam. Som úplne ten typ človeka, čo vyjde z banky a rozmýšľa: „nemal som niečo povedať inak, nebol som trápny?“ V hudbe sa snažím byť intuitívny. Je to tak, ako to malo byť. Jediné čo viem určite, že by niektoré veci mohli byť lepšie. Ale to nie je o tom hľadať tam problémy. Idem robiť ďalšie veci a možno raz budem spokojný.
Lukáš: Taky jsem si to po vydání poslechl jen proto, abych zkontroloval, jestli je všechno v pohodě. Ale od té doby jsem to neslyšel.
Když se podíváme na texty…
Patrik: A môžem si dať cigaretku.
Lukáši, ty to popisuješ jako „každodenní zápas o naplněný život, lásku a štěstí v době prohlubující se společenské nejistoty.“ Na desce popisuješ problém, ale nenabízíš řešení. Myslíš, že nějaký existuje?
Lukáš: Doufám, že jo. Když už bylo hotovo, tak jsem chvíli přemejšlel, jestli to není moc bezvýchodný nebo pesimistický. Možná jo, ten poslední rok jsem neměl úplně super. Ale nechci, aby to na lidi působilo jen negativně, jako že je všechno na hovno. Beru to jako fázi, že to není definitivní stav. Já jsem optimista, jen se mi nepovedlo ten optimismus do těch písniček víc dostat. Nechtěl bych, aby to bylo, že jsme v prdeli, planeta je v prdeli a lidstvo je v prdeli. Pro mě už jenom to, že mám hudbu a dělám ji s kámošema, je skvělá věc. Pořád to není úplný dno. Dokud se z toho můžeš vyzpívat, není to tak špatný.
Před dvěma lety jsi v rozhovoru pro Seznam Zprávy s Jonášem Zbořilem řekl: „Možná bych na to potřeboval mnohem víc času, aby to nebyla jenom tendenční angažovaná deska. Já tenhle typ nejsem. (…) Necítím pevnou půdu pod nohama, kdybych se měl vydávat touhle cestou.“ Je takovej úzus, že tohle je rozdíl mezi slovenskou a českou hudbou – na Slovensku je ten názor velmi přítomen a často velmi vyhraněně, v Česku ne. Ale zdá se mi, že i tady začínají lidi vystrkovat růžky.
Lukáš: Tak ta politická situace se horší. Před dvěma lety to u nás asi nebylo tak alarmující jako na Slovensku. Když žiješ v Praze, v milionovém městě, kde je většina lidí naladěná podobně jako ty, a neslyšíš moc nějakejch jinejch názorů, tak nemáš takovou potřebu se vymezovat.
Tak ony ty problémy u nás jsou a byly i tehdy, ale není moc tradice bejt hudební aktivista.
Lukáš: Ale to je i věc vkusu. Mě zajímá politika, ale asi to nepotřebuju od hudby. Nechci bejt v roli, kdy pro dvě stě, tři sta lidí na koncertě v Praze říkám politický věci publiku, který to vidí stejně jako já, abychom si na to plácli. Mně by to dávalo smysl, kdybych byl v pozici Ewy Farný, měl vyprodanej Eden a mohl tam říct, že to, co se děje v Gaze, není v pohodě. Ale když to řeknu v Bike Jesus, tak už to všichni vědí. Jsme tady a pojďme si užít večer. Všichni víme, že je to v prdeli, co se děje. Jsem tím obklopenej, žiju tím denně, a hudba je takovej safe space, kde si chci zpívat o tom, že mám zlomený srdce.
Ale to jsi vlastně popsal přesně to, co dělá slovenská scéna. Lidi se sejdou v nějakým relativně velkým množství, ale všichni spolu souhlasej a tak se v tom navzájem utvrděj…
Patrik: A popičujú si.
Lukáš: Ale i to je důležitý. Hudba je nástroj pro sebevyjádření. Když máš frustraci z politiky nebo ze vztahů, dáš to do ní a buď si to najde posluchače, nebo ne.
Tak když si vezmeš třeba skladbu Jeřáby. Na to jsem vlastně narážela tím českým vystrkováním růžků, jsou to takový zmínky. Zmíníš bytovou krizi, zmíníš, že jsi proti fašismu.
Lukáš: To mě právě baví, když je to nějaká každodenní kulisa a jenom to tam naznačím. Nemám potřebu dělat písničku o bytový krizi. Nevím, nemám na ni řešení. To, že existuje, víme všichni. Mám pořád pocit, že když chci něco o politice, přečtu si Timothyho Snydera.
Co si o tom myslíš ty, Patriku?
Patrik: Nepíšem texty, nemám túto superschopnosť. Ako hovoríš, na Slovensku máme situáciu kúsok vyhrotenejšiu a ja si myslím, že preto o tom umelci píšu, lebo tam sa to dotýka každého. Proste obyčajného rapera z Humenného sa to dotýka, či chce, alebo nechce, ráno sa zobudí a čaká ho reálne nejaké obmedzenie, či v kultúre, alebo všeobecne. Tu ešte v Česku ľudia majú nejakú nádej. Ale čo sa týka textov, tak ja si myslím, že to musí byť pre človeka prirodzené. Adam sa prirodzene rozpráva o tých témach. Lukáš rieši iné témy a preto je to prirodzené aj v tej piesničke.
Lukáš: Přesně jak říkal Patrik, mám pocit, že na Slovensku s tou politikou máš střet na denní bázi. Já to takhle palčivě nevnímám. Učím v liberální škole, studenti jsou pestrobarevní a škola jim vychází vstříc. Takový mám i kamarády. V mým světě je fašismus v totální menšině, takže ho ani nepotřebuju řešit. Kdybych se s ním potkával denně, možná se vůči tomu v hudbě vymezuju víc. Samozřejmě poslouchám Berlin Manson, baví mě to. Snad to nebude někdo brát jako kritiku, ale třeba kdybych se s Adamem nikdy nebavil, tak znám jen jeho politický názory, ne to, jakej je člověk, jaká prožívá věci. Mě baví, když to někdo umí skloubit, třeba jako Fvck_Kvlt, kterej zpívá o niternejch věcech, ale zároveň reflektuje širší politický a sociální spektrum. To bych třeba chtěl umět, ale neumím.
Patriku, v tiskovce se mluví o návratu ke kořenům. U Lukáše je to jasný, Dukla v posledních releasech znívá trochu jinak. V čem ten návrat spočívá u tebe?
Patrik: Možno to bolo mysleno skôr tak gitarovo. Mal som obdobie pred pár rokmi, kedy som nechcel vôbec hrať na gitaru. Toto je také zmierenie so sebou samým.
Tvůj hudební styl je dost kompaktní. Nemáš ambice se víc rozpřáhnout?
Patrik: To áno. Môžeme sa vrátiť úplne na začiatok rozhovoru, kedy sme sa bavili o tom, že prečo to tak znie. Ja by som aj robil hocičo iné, ale toto je to, čo viem. Keď máš k dispozícii papier a kameň, tak s tým niečo spravíš. Toto je môj repertoár a tieto veci viem robiť. Niekedy vybočím, poskúšam niečo raperskejšie alebo elektronickejšie, ale toto mi je najbližšie a najviac úprimné. Keď hrám na gitaru, cítim sa sám sebou. Niekedy, keď vytvorím nejaký party track, mám pocit, že klamem, aj keď je to blbosť. Ale mám ambície robiť aj inú hudbu. Aj náš ďalší singel napríklad nebude gitarová pesnička.
Lukáš: Ale to je zase tím, že Patrik byl na dovolené a neměl s sebou kytaru. Neměl papír a měl jen kamínek.
Já se ještě, Lukáši, musím zeptat na ten collab s Mat213 na písničce mládí. Na tý písničce je zvláštní, že i když jste s Matějem věkově celkem dost od sebe, mluvíte o stejných věcech, o nějaký neukotvenosti…
Lukáš: Myslím, že je to tím, že on trošku předčasně zestárl a já stárnu pomalu. On se v šestadvaceti cítí mnohem starší a já ve čtyřiceti mnohem mladší. Takže prožíváme podobný věci, jenom v jiný životní etapě.
Mě trochu vyděsilo, že by tahle zmatená fáze měla trvat až do čtyřiceti.
Lukáš: Já jsem do pětatřiceti vůbec neměl pocit, že bych měl řešit věk. Ani teď si to vlastně nemyslím. Matěj mě s tím oslovil, mně se to líbilo, ale není to asi pro mě nějaký palčivý téma. Mně je to asi jedno, jestli jsem kluk nebo muž.
Když už jsme u toho stárnutí – oba hudbu děláte už relativně dlouho. V čem byste řekli, že jste se nejvíc posunuli?
Patrik: Ja keď som začal hrať, tak som mal osemnásť rokov, ale to som hral iba nástroj. A strašne dlho som nemal sebavedomie na to, že hudba, ktorú vymyslím ja, môže byť počuvateľná. Až kým som nestretol kamaráta Viktora Oriho z Shallov, ktorý mi povedal prvýkrát, že prečo nevymyslíš niečo svoje? Mňa to ani nenapadlo. Také ambície som nikdy v živote nemal.
Lukáš: Já když si poslechnu starý věci Dukly, mám pocit, že jsem hodně zlepšil zpěv a frázování. Taky mnohem líp slyším věci. Před deseti lety jsem jen věděl, jestli se mi něco líbí, nebo ne. Teď už vím, jak to je udělaný.
Patrik: Môj progres je tiež práve v tom, že hudbu vnímam komplexne. Nemám ambíciu hrať sóla, skôr chcem vedieť vytvárať skladby. Nemám rád, keď sú ľudia takí, že „najlepšie je keď vieš tisíc vecí robiť, ale netreba nič dokonalo,“ ale v tej hudbe je to vyhovojúce. Hudba není o tom, že keď niečo veľmi dobre ovládaš, tak to bude veľmi dobrá hudba. Stačí ti vedieť dva akordy a dokážeš spraviť dobrý track.
Lukáš: I jedním prstem zahraješ hezkou melodii na klávesách.
Patrik: Tiež sa už nebojím inšpirovať inými pesničkami. Kedysi som sa bál, že je to krádež, ale dnes viem, že potrebuješ nejaký bod, od ktorého sa odrazíš.
Lukáš: Já měl jeden takovej skokovej moment. Těsně po covidu jsme s Duklou míchali desku Honza a Tomáš Havlen z Posthudby to mixoval, a tak jako opatrně kamarádsky mi doporučil učitelku zpěvu. Šel jsem k ní, ona mě nechala něco zazpívat a pak řekla: „A teď otevři pusu.“ No, tak jsem v prvních pěti minutách na lekci zpěvu zjistil, že se musí otevírat pusa. Takže první polovina diskografie je mumble a od tý doby zpívám.
Co vás čeká dál? Co s Berlin Manson, co s Duklou, co mimo?
Lukáš: Mně včera začaly prázdniny. Chci dva týdny úplně vypnout, nic neřešit. Ale to nevydržím dlouho. S Duklou máme rozdělanou desku. Nemáme deadline, což je super. A myslím, že s Gaanz máme ještě co říct, chtěli bychom nějaký koncerty. Ale bude to těžký skloubit. Teď jsme se zrovna s Patrikem potkali, když jsme měli oba volno. V denním provozu, s prací a vztahy, je to náročnější. Tak uvidíme.
Patrik: Ja nič, už nie som taký naivný, že by som si dával pauzu. S Berlin Manson teraz robíme album, máme bohužiaľ deadline. Dával som včera pesničky dokopy, lebo mám pocit, že nemáme vôbec žiadne… Mám asi 26 rozpracovaných trackov, ale zatiaľ nemám pocit, že by som tam počul niečo ako album.
Tady se trochu nabízí otázka, jak se vám ta tvorba kloubí s životem? Předpokládám, že se hudbou úplně neživíte.
Patrik: Ja, bohužiaľ hej, preto som chudobný. Občas robím iné veci, niečo som točil, robil som zvuk pre podcasty, také blbosti za pár eur, ale stálú prácu nemám. Teraz je môj cieľ, že chcem byť IT-čkárom. Už som začal aj robiť veci, spravil som si plugin v Logicu. Ale ja mám pocit, že mám vždy veľa času, viem si veci zorganizovať.
Lukáš: V tom byla mimochodem skvělá spolupráce s Patrikem, že nikdy nic nerušil. Jak jsme si řekli, tak bylo.
Patrik: S Adamom to máme napríklad také, že sa dohodneme, že sa stretneme o jednej, ja o jednej prídem a hodinu čakám, lebo on sa o pol druhej ide ešte len sprchovať. Ja chápem, že on žije v inom vesmíre. Ale Lukáš je v tom istom vesmíre so mnou. Dohodneme sa, sme tam obaja. Vyrobíme desať trackov? Vyrobíme. Vydáme za mesiac album? Vydáme.
Lukáš: Mně se i ty texty psaly hrozně dobře. V Dukle víc přemýšlím, neřek už jsem tohle, není to málo? Lidi říkají, že Dukla má dobrý texty, musím tomu vyhovět. Tady byla tvůrčí svoboda.
Patrik: Ešte keď sa zase dostaneme na začiatok rozhovoru, tak tá kapela pre mňa je tiež taká sloboda, že nemusíš nikomu vyhoveť.
Lukáš: Ale ty ses ptala na tu práci. Ta moje je pravidelná v tom, že pracuju ráno a dopoledne, odpoledne a večer mívám volný. A nemám moc věcí kromě hudby, co by mě nějak zaměstnávaly. Nějak rekreačně sportuju…
Já se ptám trošku proto, že je taková ta rozevlátá persóna umělce z 19. století, co žije jenom uměním. Ale většinou to tak není. Lidi mají životy, partnery, rodiny…
Lukáš: To už jsem hodně osobní, ale u mě to asi něco narušuje. To, že nemám ve čtyřiceti stabilní vztah a rodinu, asi něco vypovídá o tom, že mám priority nastavený nějak jinak. Jsem trošku workoholik. A s Patrikem jsme si rozuměli i v tom, že k tvorbě přistupujeme jako k práci, teď máme čas, jdeme makat. A baví nás to, je to zábavná práce, ale je to práce. A mě baví, že to není takový to, jdu se na pět dnů vyfetovat a pak jdu do studia udělat jeden track. Mě baví k tomu přistupovat zodpovědně.
Patrik: Tak treba robiť hudbu. Nemať ambície, v prvom rade. Ľudia majú často strašne veľké ambície, vieš. Už prvý deň, ešte nemajú ani track spravený, a už riešia celý marketing. To by som možno pre mladých tvorcov chcel odkázať: nech nemajú ambície. Aj v tom bola tá sloboda. Hudba sa dnes často robí na nejakú mieru, aby to fungovalo dobre na TikTok, na reelska. My sme nad tým vôbec nedumali. Spravíme to tak, ako to cítime, a uvidíme. Či to bude na piču alebo nebude to na piču, nerozmýšlať nad tým. A tým sa vraciam zase na začiatok k otázke, či je potrebná ďalšia post-punková kapela. Je. Vieš čo? Po tomto rozhovore je.
–
Rozhovor, foto: Ema Labudová
Pridaj komentár