Dear Diary,
jak žít, když je všecko vzhůru nohama?
Píše se rok 2026, poslední týden v květnu, vane lehce silný vítr, v Bruselu se rozhlížíme po těch arbitrech, co nám diktují život, slavíme EU, hurá! Jedna přijíždí z Kodaně s mezizastávkou v Londýně jako pravá Eurostar a druhá to nabírá s extrémním chaosem z Prahy. Jedna, ta z Londýna, jo, já, přijíždí se zlomeným srdcem, s potůčky slz, které nabrala z Temže. Druhá, protože se snaží neusnout, protože jí jede autobus v pět ráno, se málem vybourá s taxikářem, ztratí ledvinku a všechny její útroby.
Přijíždí za vidinou toho, že se tři přátelé neviděli několik měsíců, vlastně skoro rok, ono to je jedno, nečas to byl tak jako tak.
Za vidinou toho, že jedeme za kamarádem, kamarádem Pavlem, omrknout a zmerčit jeho nový život.
Za vidinou toho, že hudba nás hromadně spojuje, i přes rozdílné názory, rozepře, za hudbou jedeme, za jistou vidinou jiného druhu lásky. Vezmeme to ještě s túrou v Evropském Parlamentu, kde si zapálíme – z principu, pražská kavárna přeci, kde se nemá, a společně se zasmějeme egům nejmenovaných domácích politiků, která se tak nafoukla, že tu zvelebují chodby.
A tak, v tom slavném evropském epicentru, máme uši našpicované, hrdla připravená a srdce otevřená, vidina Flea se zhmotňuje, Honora se přibližuje… Album, na který jsem se nedočkavě těšila, kdy se oznámí, co a jak, a kdy jsem hltala stop-motion animaci k Traffic Lights s dlouhodobým kumpánem Thomem Yorkem (kdo nezná, nechť pozná Atoms for Peace). Kdy v tradici jazzových hudebníků přistane i reinterpretace Franka Oceana. Hřebíkem do rakve mé pomyslné „to bude hodně dobrý a musím to vidět na živo“ síně slávy bylo zjištění, že bude i cover na Maggot Brain, modlitba mojí duše.
Ve vypečený sobotní den se tak ocitáme někde mezi Bruselem a Antverpami, překračujeme brány zámeckého parku Den Brandt. Jazz Middleheim, festival pro buržousty v lněných košilích, je to vlastně taková ta vycucaná pohoda a lahoda. Keramické záchody, kapesní popelníčky, SPF à la carte a další nezbytnosti jsou samozřejmou součástí. Triumf a nevěřícnost zároveň v podobě toho, že se tu celé láhve vína servírují v chladících nádobách s ledem (bodne). Cítíme se tu nepatřičně? Možná, protože Ema se tu bojí odfrknout si cígo. A Pavlův první dojem? „Peníze jsou fajn, f*ck that sh*t.“
V mezičase, kdy čekáme na hlavní akt večera, se tak potloukáme v přírodě, mezi stromy, se včelami, ve stínu, prozkoumáváme menší schované chýše, z kterých se taky line jazz, bavíme se o ničem, smějeme se (hlavně mně), dostávám přednášku o tom, že se někdo bije kladívkem do tváře. Jsme jako Flea potom, co potkal Anthony Kiedise: „Mom, I finally found someone I can talk to.“
Hlavní stan se proměňuje na hvězdné nebe, my nedočkavě pod ním s naším vínem i chladící nádobou. Zazní první tóny, set se otevírá s Imagine od Lennona. Budu brečet? Flea. Flea a jeho chrpově modrý oblek. Nejdřív basa, jsme lapeni do jeho sonického univerza, potom trubka. Basák z Red Hotů a trubka? A taková něha?
To je, když je někomu najednou 60 a rozhodne se vrátit k hudebnímu nástroji z dětství, trubce, té, co ho svedla na cestu rockstar. A díky bohu, že na ni cvičil každý den po celé dva roky, protože opakovat Rio De Janeiro (s Nirvanou), to by moc neuspěl.
Jako Honora, Flea nás chce zhypnotizovat, problikává nám tu křiklavá růžově-zelená projekce, na pódiu se začíná divnodobře svírat, skákat, dovádět, tancovat, energie, euforie. Celý koncert a deska je jistá meditace, instrumentální, mnohovrstevnatá, politická a hlavně hluboce lidská. Flea řídí a my se vezeme na tripu. Řešíme mír, naději a lásku ve světě, z kterýho máme všichni závratě. A možná proto se všichni natahujeme pro tu chvilku, kdy společně můžeme vedle sebe stát a řvát „build the bridge, shine the light!“
Jízda pomalu končí, tři kamarádi, jejichž hudební coming-of-age vzpomínky jsou protkané s channel ORANGE, tu srdceryvně pějí Thinking Bout You. Ještě, než vystoupíme, encore, Maggot Brain. Stojím, vstřebávám, znamená to pro mě hrozně moc, pro Flea asi taky, je tu shoutout Georgeovi Clintonovi, sakra, strašně bych si přála slyšet Flea a Eddieho Hazela hrát nejlepší kytarové sólo v dějinách (událo se v 1985). Ale teď to mám, i s trubkou. Slzy, nyní obsahující něhu a lásku, skapávají z obličeje.
Vystupujeme. Pod hvězdným nebem se nese chorál, lovelovelove, je nám připomenuta naše smrtelnost, tady a teď.
We’re alive
Just for a while
Soon we’ll die
And that will be great
So let’s love
Love everything in the way
Today
S Jazz Middleheim se loučíme tancovačkou s Huneem, mého srdce dj. Třešnička na dortu.
Tak na přátelství a na lásku, nejkrásnější důvody, proč na světě žít. Protože, ruku na srdce, je něco punkovějšího než láska v těchto trýznivých časech?
Díky a nashledanou z Paradise City!
333
P. S.: Kdo chce prozkoumávat krásu více a do hloubky, buď z avantgardního (Antwerp Six) nebo barokního úhlu (Rubens), Antverpy jsou místem činu. Thank you Antwerp city pass.
P. P. S.: Dejte vědět v komentářích, na co se upínáte, když je svět vzhůru nohama.
Text by: Binh Thanh Mai / Photo by: Ema Labudová
Pridaj komentár