Pohoda, co málem byla poslední, trhala rekordy. Headlineři tak megalomanští, jak se na 30. ročník dalo očekávat. Koncert Cure údajně přilákal 25 000 hlav, na nečekaně dobrý koncert Gorillaz, který evidentně vznikl tak, že Albarn vzal katalog a vytahoval z něj postupně banger za bangerem, až měl setlist, jich prý přišlo „ještě víc.“ Kolem toho celá řada vynikajících komornějších vystoupení. Pohoda je radost a letos i podráždění z přelidněnosti a nezvládnutých kapacit. A Prodigy se postarali o suverénně nejvíc goofy koncert mého krátkého života.
Asi měsíc a půl před startem prolétla zpráva o tom, že festival je v ohrožení. Čachry s prodloužením nájemní smlouvy na rok 2027, její podpis týden před začátkem letošního ročníku. Jenom napřesrok. I to vysvětluje desetiprocentní navýšení kapacity. A důvodem bohužel evidentně je, že Pohoda leží v žaludku slovenské vládě. Tibor Gašpar, Robert Fico (nebo Eduard Chmelár) psychoticky přednáší lidem, co Pohodu ani jakýkoli jiný festival neviděli ani z rychlíku, že sa festival zmenil na „politicko-vojnovú akciu.“
Jaká jsou politická gesta letošní Pohody? Súhvezdie Václava Havla na boku main stage. Přítomnost Zuzany Čaputové, Petra Pavla nebo Martina Šimečku. Jana Kirschner, která roztahuje za všeobecného jásotu na stagi banner s nápisem NEROZDELITEĽNÍ. Antifašistická, proimigrantská provolání během vynikajícího vystoupení Idles, plamenné proslovy Adama Draguna rizikově balancujícího na hraně egotripu. Netřeba zastírat, že na Pohodě vládne ideologický konsenzus na škále od liberálního kýče biblických rozměrů po antikapitalistické „popi*ovanie si.“ Narativ o „festivalu politické piesně“ je ale nepřekvapivě úplná blbost.
Mnoho dalších korektně argumentovalo, že kultura apolitická prostě není a nebude, hlavní omyl ovšem spočívá v tom, že by tu nějaká zpolitizovanost hrála prim. Lidi se tady prostě baví a chovají se k sobě hezky. Jen nerada těmhle věcem vůbec dávám prostor, protože pro mne Pohoda byla vždycky především semeništěm okamžiků osobního blaha. Ochutnávání IPA (hnusná), pár, co mě pozval na jízdu taxíkem na nádraží, nízké slunce, když se po dešti protrhly mraky, plazení se s B. ráno pro kávu, M. usmívající se s batohem na zádech cestou do areálu, kokon mazlících se trosek ráno na ranveji, moshpit na Viagra Boys s kolenem v obinadle, úplně prochcanej P. živej a zdravej po bouři.
Nejpříjemnější zážitky tak stejně jako obvykle tvoří koncerty novějších nebo méně známých jmen a musím vypíchnout o barák lepší kvalitu zvuku jak na velkých stagích, tak ve stanech a zejména v Aréne SĽSP, v níž loni nebylo polovině interpretů rozumět půl slova. Seriál „Bordel na Kušnieriku“ zahajují holandští Tramhaus, z nichž mám v plánu v polovině odejít na Adriana Quesadu. Neodcházím. Ve stejný den o něco později nabízí depresivní ostblokovou variaci téhož srbská skupina Koikoi; kruhové podium obklopuje dav, lidi sedí na vyvýšených betonových kvádrech s lepší výhledem, opírají se o ocelovou konstrukci stanu. Někdy po půlnoci během Vydrapené bužírky dostávám chuť si po těch šprušlích vyšplhat. Nepředváděj se, namítám si. Poslední večer pak Kušnieriku vládne mladá slovenská trojice Monoplastic; zpěvák s nepříjemně vypadajícím svítícím obojkem na krku jako tygr obchází z jednoho konce stage na druhý a vyzývavě se sklání k tvářím nadšeného poskakujícího publika.
Ani latinoamerická delegace nezklamala. Peruánská DJka Sofia Kourtesis přináší fantastický set plný těžko uchopitelných zvukových kombinací a dropů, které jako by s každým opakováním nabíraly na inovaci a intenzitě. Musím jít čurat. Já taky, tak jdeme spolu? Drop. Tak až skončí tahle. A půjdeme na techna za ostatníma? Tak ve dvacet půjdeme. Drop. Tak ještě patnáct minut? Na konci setu Sofia pokleká, křižuje se a několikrát po sobě děkuje. Všude kolem panuje neironická dobrá nálada. Na Orangi o čtvrteční noci vykouzlila Sofia opět všem úsměv na tváři.
Mexická písničkářka Luisa Almaguer naproti tomu během svého vystoupení na Európě kombinuje antikoloniální verzi standardu I Put A Spell On You, jízlivé poznámky o lidech žijících v klidu v Evropě, zatímco zbytek světa hoří, emotivní vzkaz queer lidem následovaný nemilosrdným tearjerkerem Hacernos Así i prohlášení „Jestli tu kdokoli má trávu, prosím, přineste mi jointa. Přijímám všechny jointy, co máte.“ Koncert, během něhož tečou slzy dospělým chlapům vlevo vpravo kolem, zakončuje slovy: „Omlouvám se, že jsem tak tvrdá. Nechci pořád jen nadávat na ty MAGA píčuse, co ovládají svět, ani vám kázat o evropanských privilegiích. Tak si nakonec dáme cumbiu. Kdo nemá rád cumbiu? Cumbia rozhejbe všechny. Tak jdeme na to.“ Profil Luisy najdete na Swine Daily už brzo.
A potom to téma. Od čtvrtečního rána slyším vlevo vpravo lidi stěžovat si na prostoje, nedostatek toaletního papíru, stav záchodů, fronty na sprchu. Řeší se to všude. U stanů, v press centru, v esemeskách, koneckonců zejména v těch frontách. Třetím dnem počínaje aktivně nechci na main. Oceány lidí vypadají dobře na fotkách, ty už ale nevyobrazují chaotická hejna sunoucí se prostorem jako stříbrné ryby, co se snaží odrazit útok predátora. Stát na místě, chraňbůh sedět se stává koledou o strkanec. Od tribuny přes ranvej k baru se nedá hnout. Několik lidí v mém okolí vzpomíná na Arcu, která headlinovala roku 2023. Stáli jsme asi v páté řadě a měli kolem sebe místo na tancování. Já osobně vzpomínám na to, že se minulé čtyři ročníky festival dal naplánovat tak, že jsem ani jednou nemusela na toiku, protože areálem se prostě dalo normálně projít.
Fronty na gastro jsou podle mého názoru hratelné, zdražení jídla, které zmiňuje řada lidí, si upřímně řečeno nevšímám, beru to jako festivalové ceny v ekonomice, kde zdražuje všechno. Jako vyloženě nezvládnutou ale vnímám situaci se sprchami a záchody, a tak nějak obecně si celou dobu říkám, že tady je prostě moc lidí. Pohoda se roky fixovala jako festival, co klade návštěvnický zážitek na první místo. Keramické záchody, u kterých nonstop brigádnictvo vyměňuje toaletní papír. Dostupné sprchy. Velký areál, v němž se i větší množství lidí rozprostře a koncerty lze sledovat i vsedě z povzdálí. Letos „jít si odskočit“ znamená desetiminutovou odysseu na příjemně a přehledně modrými neony označená stanoviště, kde vystojíme desetičlennou frontu a pokud je štěstí, tak zrovna proběhlo mytí toiek a bude ještě toaleťák. Cisterny s pitnou vodou se letos nacházejí jen ve stanových městech. A v sobotu ráno trhá Pohoda další rekord a na sprchu stojím frontu 90 minut na přímém slunci.
„Je tu moc lidí“ situation vrcholí na posledním headlinerském koncertě Prodigy, který trávíme s M. v asi 1835. řadě, každý druhý člověk o nás zakopne a komické animace bran pekelných a koster mávajících meči v plamenech celkem trefně dokreslují atmosféru hrozící, že jestli o sto metrů blíž stagi v kotli někdo upadne, tak zůstává ležet. Jakkoli chápu, že byl festival ve ztrátě, i že se dlouho nevědělo, jestli to letos nebude naposled, navýšení kapacity neudělalo z ročníku 2026 lepší zážitek. Pokud znáte kapacity svého areálu a víte, že nebudete moct zajistit sociální zařízení, tak tam těch lidí prostě víc nepouštějte.
Netto letoška je pozitivní a zcela výjimečně nemám za cíl dštít síru. Šestým rokem dál každému vykládám, že Pohoda je nejlepší festival na světě. Možná dramaturgií, možná prostorem, možná zrovna tím sluníčkářským liberálním kýčem. A na moje osobní blaha také došlo. Veganská tomyumka každé dopoledne v pressu. Káva v Kušnieriku s A. a J. Útěk a extrakce východňára, co nepochopil, že se s ním s holkama nechceme bavit. Zenová buňka při tiskové konferenci Hildur Guðnadóttir. Úžasný výkon Valentiny Vlkové a celého sboru vokalistek Jany Kirschner. Extrémně wholesome dav a geniální kameraman na tributu za zemřelého Olivera Tree. Probuzení v sobotu ráno – zjištění, že navzdory všem okolnostem nejsem překouřená a nemám kolize v lineupu.
V neděli ráno B. kupuje lístky na příští rok.
Text a foto: Ema Labudová
Pridaj komentár