Na Povaleči je bahno, Transforma je ezo pro Pražáky, na Pop Messe je drahý jídlo, na Pohodě se ve dne zalykáš vedrem a v noci na ranveji klepeš kosu. Nebo čekáš v toice, až armageddon dostihne i tebe. Něco se najde všude. Jen ta Beseda je strašně podezřelá tím, že o ní všichni mluví hezky a dokonce i stížnosti typu „je to v totální prdeli“ a „strašně se tam chlastá“ zaznívají s povzdechem plným nostalgie po ročníku uplynulém a těšení se na ten následující.
Beseda U Bigbítu, Foto: Ján Kuča
Letos se zahraniční umělectvo vyskytne, i když si ředitel festivalu Pavel Uretšlégr loni posteskl, že kvůli post–covidovému nárůstu honorářů už jména jako Algiers asi nikdy nezaplatí. Tomu navzdory ze Států dorazí Alan Sparhawk (ex-Low) nebo hardcoroví Portrayal of Guilt. Z ostrovů potom přijede (aspoň podle indiehead redditu) poslední přírůstek nové britské invaze, kapela Ugly… jinak taky známá jako Black Country, New Road z Wishe. Nebo techno–chorálové trio Ebbb, které má potenciál vystřelit z bot. Nejvíc nadějí ale ze zahraničního lineupu vkládám do trolličské formace Getdown Services, jejichž poslední singl „Eat Quiche, Sleep, Repeat“ je absolutní bop. Terrific Stuff Lads, Love It!!!
Festival letos odžije 32. ročník, stala se z něj za tři desetiletí značka, není třeba jej příliš uvádět. Pro hodně lidí srdcová záležitost, dramaturgie je založená na relativně širokém žánrovém rozkročení, díky němuž lze každý rok sledovat, co se nám to zase v slovenském a českém prostoru urodilo.
O jazykovou výbavu festivalu letos pečují Erika Rein s Adelou Mede. Erika s hypovaným popovo–R&B debutem Kamibe, na kterém střídá angličtinu, romštinu a slovenštinu, čarodějnická senzace Adela přidává pro změnu ke slovensko-anglickým textům ještě maďarské. Pro každoroční festivalovou kontemplaci, jestli se život ubírá správným směrem.
Oproti tomu čistě anglicky zpívající Amelie Siba se zřejmě jednoho dne zrána vzbudila a rozhodla se pro násilí. Respektive přestala si zoufat a začala se vztekat. Respektive se jí zmocnilo – jako zřejmě dnes každou ženu mezi dvacítkou a třicítkou – nevyhnutelné podezření, že ji možná vlastně dost věcí hrozně sere. A že možná někdy sere sebe sama očekáváním, které na sebe klade. A že za skoro všemi věcmi, co ji serou, se dá vypátrat to slovo na p. A udělala o tom desku This may be the only way 2 heaven. A já se ptám, jak ty metaly budou znít z kompu naživo.
Emo děcka, respektive emo dospělectvo (protože emo dává opravdovej smysl až po třicítce) ocení legendy Esazlesa. A pokud se z vašeho vnitřního emo kida stal basic antifa, tak se spolu těšme na Fvck_Kvlta. A doufejme, že s sebou nepřitáhne na feat Yza.
Jestli máte stejně jako já rádi Zrní a nestydíte se za to, mohla by zaujmout brněnská čtyřka MMNK. Hudebně je to sice něco úplně jiného, ale letos vydali příběhovou desku Legenda Ybokaj aneb Jakoby Naopak (Official Original Soundtrack), která má mlhavě podobnou energii jako Hrdina počítačový hry. Revival šedesátkové psychedeliky přiveze Madhouse Express.
Pokud se dobře pamatuju, tak to byl právě Libor Staněk II., kdo mi asi dva roky zpátky na malý stagi v Akráči málem rozmlátil foťák a mojí kámošce dal loket, že jí půlka piva zůstala na košili. Já mu to ale odpouštím. Triptych čs. kytárek totiž uzavírá ztracený syn Sýček, který se vám vrátil domů s bandou úplně cizích lidí a chce udělat bordel v obýváku. A vy ho necháte. Protože je to přece váš ztracený syn, enviromentální kraut kapela Sýček. A protože ten bordel přišel udělat novou deskou IV., která se perfektně hodí na noční jízdy po neosvětlené D5 ve směru na Prahu.
Je na co se těšit.
–
Text: Ema Labudová / Úvodná foto: Radek Herold
Pridaj komentár