Pět dní před Štědrým dnem do šatny pražského Paláce Akropolis doléhá dunění zkoušky zvuku. Už jsem zas nechala doma špunty. Metr ode mě si rapper Sebe opakuje songy. Zvoní mu telefon. „Čau Honzo. Opakuju si songy. Před koncertem. Koncert. V Akráči jsem. Před koncertem. Honzo poslouchej, mám tě rád, jseš můj kamarád, ale potřebuješ mi teďka něco?“
Prosincový koncert má slavnostní nádech. Ať už je to týdnem večírků a srazů, který předznamenává brzké mezisváteční limbo, pocitem jako před premiérou nebo přítomností nejlepších kamarádů a divadelních režisérů. Alena Novotná, Štěpánka Todorová a Matěj Šíma ale dávají trému najevo jenom tady v šatně, na pódiu o dvě hodiny později už srší obvyklou energií parního válce. Za dva roky existence mají venku dvě alba, to třetí s názvem Ssscream: blažené budeme až po smrti vychází tento měsíc. V Akropoli hrají za účasti hned několika hostů skladby staré i nové. A nechybí ani Motůrek.
Postupné uvolňování toho, co štve
Štěpánka s Alenou spolu začínají dělat hudbu, zatímco obě studují alternativní a loutkové divadlo na pražské DAMU. Původně se jedná o zpěv za klavírně–elektronického doprovodu. „Bylo to hodně melancholický, poetický, citlivý, něžný,“ doplňují se navzájem ironicky. Tuto formu opouštějí poměrně záhy. „Začaly jsme spolu trávit čas ve zkušebně, jammovaly jsme do úplně jiný hudby a v jiným stylu, než co děláme teď… a zjistily jsme, že se to k nám nehodí, že chcem dělat jinej žánr. Rap je toho schopnej říct mnohem víc,“ popisuje hledání stylu Štěpánka.
„Taky jsme pracovaly s takovým klavírkem Casio, kde byly předem připravený beaty, takže jsme si častokrát pustily to nebo nějakej beat na Youtubu, a do toho jsme si to zkoušely říkat,“ dodává Alena. Obě se rozesmějí. „Takže jsme to nějakou dobu dělaly takhle a potom nás díkybohu hudebně spasil Matěj.“
Šíma alias Taťko Maťko se připojuje jako beatmaker a producent a v sestavě post–spasení skupina vydává debut Pinky Winky Life, jenž obsahuje okusování v podstatě všeho, co skupinu bude definovat v následujících dvou letech: vtipný pitvořivý pohled na holčičí až ženský život, teatrální nadhled. A batoh zdrobnělin. Na otázku, jestli stála za vznikem projektu nějaká společensky odpovědná vize, odpovídá nejdřív Štěpánka: „feministický téma tam bylo od začátku.“
Alena pokračuje: „byly jsme naštvaný na nějaký lidi, takže jsme nad tím vlastně moc nepřemýšlely a začaly automaticky dělat tyhle věci. Postupem času se spíš uvolňuje postupně to, co nás štve a na co můžem být naštvaný. Že se to třeba už nemusí týkat jenom nás v našich osobních vztazích, ale může to bejt namířený ven.“
„Časem se přidává i odvaha v tom, co všechno můžu řešit,“ dodává Štěpánka. „Proto je to v Pinky Winky takhle smíchaný, něco je nonsens, něco je infantilní, je v tom pořád hodně cítit nadsázka, takže si člověk může říct ‚jo, mají tam ty ženský témata, ale taky je to vtipný a roztomilý a není v tom to téma tak konkrétní, dá se schovat za humor.‘ S Jessicou a Angie přišli lidi, kdo říkaj: hele to Pinky Winky Life, toho jste se měly držet.“
Pocit obrácenýho smajlíka
Koncept zatím poslední desky Dobrodružství Jessicy a Angie, v níž se dvě alter ega a jejich řidič Big Z protloukají opilostmi, kocovinami, otravnými pohledy a doteky, násilím, zamilovanostmi i zklamáními, přitom podle Matěje vznikl náhodou. „Holky ve studiu celý večer mluvily takovými přehnanými dabingovými hlasy, a mně už to tak lezlo na nervy, že říkám: tak a dost, když ty charaktery máte tak dobře rozpracované, tak je dáme na tu desku. Až potom jsme mezi textama, co měly holky připravený, hledali nějakou narativní linku, která by dávala smysl.“
Banální příběh tří kamarádů na Jessice slouží jako rámec pro slovními hříčkami prošpikovaný exkurz do komediálního hororu dívčího života a bojkot toho, co by žena měla nebo neměla dělat a říkat. To, že holky rap chápou jako sdělovací nástroj spíše než řemeslnou formu, je z jejich projevu slyšet – studiové nahrávky obsahují občasné technické chyby, na pódiu jim často není zcela zřetelně rozumět. Do jaké míry je to problém je otázka pro rapové puristy, snad lze ale s jistotou říct, že do téměř plné Akropole nikdo nezavítal s představou reinkarnace MF Dooma. Tedy kromě dvou strejců, které zaslechnu na schodech cestou pro kabát. „No co si budem, dýdžej byl nejlepší.“
No jo. Přemýšlím nad tím, zatímco jdu pěšky vymrzlým Žižkovem. Hlavní devízou Hihihahaholek není formální brilantnost, ale svěží vítr, který vnášejí do české, potažmo slovenské alternativy. Společensky angažovaná tvorba se u nás bere hodně vážně a její emoční poloze vévodí většinou deprese a úzkost. A jakkoli jsou tyto pocity namístě, slyšet dvě raperky označit předmět sexuální touhy za „cukrátko, koťátko“ nebo zatavit refrén Proměn od Čechomoru do rapové parodie českého lyrického sexismu dává člověku chvíli oddechu, dokonce oddechu s úsměvem.
Kontrast – infantilních rýmovaček a brutálního násilí, něžných vokálů a naštvaného překotného rapování, humoru a závažnosti – funguje a Hihihahaholky s ním pracují cíleně. Matěj to během našeho sedánku celkem přesně vystihuje slovy: „když začneš skrz zdrobněliny a nadhled najednou řezat do živýho, tak to hituje jinak.“
„Je to takovej ten pocit, když pošleš toho obrácenýho smajlíka,“ navazuje Štěpánka. „Je v tom to, že se nebereme vážně my jako nějaký osobnosti, co chtějí hlásat o tom, že ženy zažívají tohle, a to jsme my. Někdy je to o tom, co jsem možná zažila já, možná ne, možná to zažívá úplně někdo jinej, a proto mě to hrozně baví. Zároveň si ze sebe můžu dělat srandu, ale zároveň je to něco, co sranda není.“
Duo kundy
Nadhled se propisuje i do toho, jak se trio prezentuje na stagi. Skladby navzájem svazují teatrální gesta, holky pokřikují na dav, postrkují se s hostujícím umělectvem. Civilnost je na jejich koncertu územím nikoho. Začátky a konce písniček obvykle doplňuje mikrodivadlo ne nepodobné drag-showové sebeironii. Celý obraz doplňuje zpoza pultů úřadující Matěj s šálou Baníku Ostrava, jehož nadšení zlatého retrívra bere rychlý konec ve chvíli, kdy si bere mikrofon, přichází na světlo a s překvapivou razancí posílá občasné verše do publika.
„Mně přijde i dost vtipný být v tý pozici,“ popisuje Alena. „Když stojíme na pódiu, tak si najednou uvědomím… co tady vlastně dělám? Je strašně super tam bejt, ale je to hrozně zvláštní pozice. Je to jak úsměvný, tak osvobozující.“
A humor je taky efektivní způsob zpracování těch nepříjemnějších událostí. „Přijde mi strašně důležitý tyhle témata řešit a dávat to ven, ale zároveň kdybych se měla podělat z každýho komentáře, kdy mi někdo nadává a ptá se, co jsem za pohlaví nebo že mě máma měla potratit, tak už jsem úplně zhroucená,“ říká Štěpánka. „Člověk musí mít rozdělený to, jak si to vztahuje k sobě, a to, že mu přijde důležitý s tím chodit ven a řešit to.“
Každým komentářem má na mysli zejména smršť, která se snesla na sociální média Hihihahaholek poté, co ve spolupráci s Danielem Kranichem z rapového dua P/\ST vydaly na protest proti neonacistovi, zbabělci a vládnímu zmocněnci pro klimatickou politiku a Green Deal Filipu Turkovi singl Motůrek. Odpověď voličské základny Motoristů na sebe pochopitelně nenechala dlouho čekat. „Duo kundy“ pobavilo. Víc prostor tomu dávat netřeba.
Další štace je zlo
V době psaní je venku Prolog a Hon, dva ze tří singlů k nadcházejícímu albu Ssscream. Třetí počin se zakládá na románu Kladivo na Čarodějnice Václava Kaplického a scénickém koncertu, jenž na motivy knihy Hihihahaholky připravily s uměleckým ředitelem divadla X10 Ondřejem Štefaňákem.
„Možná jsme neměli ty věci vydávat jako singly,“ říká Matěj. „Jsou hodně explicitní a vytržené z kontextu nemusí působit úplně dobře.“ Myslím na to, když za sebou slyším skupinu děcek zpaměti recitovat i úryvek Kaplického románu, který otevírá singl Prolog.
A když se ptám, proč zrovna tahle povinná četba, odpovídá Štěpánka: „My jsme se nejdřív domlouvaly s Ondrou na scénickém koncertu. Vzaly jsme si jeho, protože se hodně zabývá aktuálníma otázkama a dává je do divadla. A často si bere klasický dílo, který přetavuje do dnešní podoby. Tím, že jsme hodně chtěly řešit ženský hrdinky nebo historický postavy a jejich aktuální kontext a význam, nás to automaticky přivedlo ke Kladivu na čarodejnice a honům na čarodějnice dneška.“
Alena dodává: „Vlastně jsme původně hledaly, protože jsme chtěly nějak aktualizovat historický události, třeba dívčí války, tam jsme chtěly mluvit za ty ženy, co v nich válčily. A pak nám Ondra hodil tohle, co vy na to, a nás to začalo bavit.“
Jak ze singlů, tak z nových skladeb odehraných na koncertě lze slyšet dramatickou změnu přístupu k textům i hudebnímu doprovodu. Když se na „zlejší“ zvuk nového materiálu Matěje zeptám, viditelně ožije. „Mým hudebním rukopisem jsou velké závěry. Neumím se toho zbavit. Vždycky rozjedu téma, udělám refrén, udělám sloku a už mám v hlavě toho šotka, kam to vygraduju. Zároveň miluju metal, miluju rap, miluju jazz, všechny ty žánry se do toho propasírujou a u každého tématu, který udělám, mi zní v hlavě ten metalový breakdown, který by na to šel navázat. A ve Ssscreamu jsem se na tom mohl fakt vyřádit a myslím, že zlejší zvuk desky vychází z toho, že jsem se začal hrabat středověkou hudbou, gregoriánskýma chorálama… Ta hudba je tísnivá, já hledal tu tísnivou formu, takže jsem samploval tenhle druh hudby a to udělalo ten žánr. Tak na tom jsem se vyřádil… a teď už se snažím ubírat velkých konců.“
A co nový texty, ptám se holek, humoru tam dost ubývá.
„Protože ty texty jsou psaný z pozice zla,“ odpovídá Štěpánka. „Ztrácí to ten infantilní nadhled, protože jsme tam chtěly nechat, jak ti do uší zní tyhle zlý věci, který jsme vlastně z historie jenom přetavily na ten dnešní hon. Taky jsme to chtěly zachovat v jazyku, protože věci, co jsou v tom starým zákoníku, jsou šílený, jenom to mají napsaný knižně. Takže jsme si řekly, jak by to asi znělo dneska…“
Vracím se k Matějově obavě z explicitních singlů. Záměr mluvit jako ti, kdo nenávidí ženy a menšiny, je z obou skladeb snadno pochopitelný, přesto si vybavím hned několik lidí, co vulgarismy z ženských úst považují za chucpe. Ale pro ty nehrají. „Je tam asi taky zároveň nějakej bojkot,“ říká Štěpánka, „toho, že já musím zpívat jenom: láska, sluníčko, všechno je super, všechno je něžný.“ Ale zřejmě nemusí. Odposlechnutým strejcům navzdory je publikum Akropole překvapivě různorodé. Do první řady se prodrala opět děcka s plakáty. Po stranách postávají elder millenials. Přímo vedle mě stojí typ ajťák–rocker, celou dobu stahuje svaly na krku a zuřivě kýve hlavou do rytmu. O kousek dál lektorka angličtiny v jazykovce, která se zavřenýma očima celé skladby hýbe rty podle textu. Příliš klimatizovaný sál se zahřívá těly.
Miluju to řemeslo a užívám si, že ho můžu dělat
Když se ke konci rozhovoru zeptám, kolik jim kapela zabere času, odpoví Štěpánka: „To radši ani pro naše dobro v rámci finančního ohodnocení počítat nebudeme.“ Jakkoli projekt „Hihi“ vnímají jako prioritu, počítají s českým kulturním stropem. Alenu se Štěpánkou živí divadlo, Matěje poslední dobou čím dál víc scénická hudba a hudební produkce. Kapele tak dávají každý jinak, ale všechen čas, co jim zbyde. „A začíná bejt dost problematický se sejít na časech,“ říká Štěpánka. „Angažmá má prioritu, takže když mám koncert, tak to jako první musím říkat divadlu a nemám v tom přednost. I když často je pro mě koncert přednější.“
Když řešíme sociální média, která skupině spravuje Alena, ozve se ve mně markeťačka a chválím jí je. Instagram Hihihahaholek se totiž plní nápaditými a relativně originálními příspěvky s frekvencí, již by jim mohlo závidět leckteré korporátní marketingové oddělení. A taky je to práce pro tři lidi. „Je to zajímavý, no,“ utrousí Alena s ironickým úsměvem.
Považuje dobrej social za předpoklad úspěchu? „Nechci, aby se to dělalo někdy na úkor hudby, ale vždycky pomůže, když tam je nějakej život a když neukazujeme jenom produkty, ale i sebe. A zase si tam můžeme dělat srandu a projevovat se podobně jako v hudbě. Je tam velká svoboda.“
„Mně spousta lidí i říkalo, že nás objevili přes Instagram,“ podotýká Štěpánka. Na otázku, jestli mají v plánu sociálním médiím přizpůsobovat i samotnou tvorbu, což lze v poslední letech sledovat ať už v podobě Tiktokových choreografií, jíž například Charli XCX předloni zviralizovala svou skladbu Apple, nebo dokonce prostřednictvím zkracování stopáže a zjednodušování hudebního doprovodu, ale všichni vrtí hlavou.
„Děláme pětiminutový písničky. Já tam potřebuju ten velký konec,“ říká Matěj, „a to chvíli trvá, než vybuduješ. Říkám to za sebe, ale máme to tak všichni: miluju to řemeslo a užívám si, že ho můžu dělat. Vůbec se nechci nechávat ovlivňovat tím, jak to co nejlíp prodat, v momentě, kdy to dělám. To je naopak můj největší strašák.“
K poslechu Hihihahaholky doporučují Done a Well Done Jamese Colea, Alligator Bites Never Heal od Doechii nebo Já, mé druhé já a Kristýna od Buka.
Text, foto: Ema Labudová
Pridaj komentár