Takže zvěsti nelhaly.
Dlouhá cesta autem, D1 zacpaná jenom asi čtyřikrát. Zastávka za Brnem v klidné zahradě tety Simony a strýce Mira. Fasuju lahev slivovice. Dávej na sebe pozor, Emko. Nejenom na tom fesťáku, ale obecně. A be you.
I will, odpovídám. Už jenom hodina a jsem tam. Podržíte mi místo ve stanovým městečku? Hele já jsem si spletla Tasov, my tam jsme tak za dvě hoďky. Směju se.
Rozkoukávání – všude sakra stromy – kde jsou toiky? Hergot tady je virvál. Trochu se tu bojím. Vždycky nervozita, jet prvně na festival. Stanové městečko plné, jenže v křoví je díra, tou se protahujeme a rozestírá se před námi jez. Neviděli jste někdo… Poďte si tady sednout. To vokýnko vypadá sympaticky, tam budou levný panáky. Rvu se se stanem za doprovodu Madhousů, voda teče, Buty přetahujou, koštuju slivovici, ty bláho dobrý! Už se nebojím. Předpovídám blivanec.
Triptych briťáckých uskupení, co udávají rytmus prvního večera, otevírá jedna k uzoufání plochá vyhrávka za druhou. A doppelganger Issaca Wooda. Zdrhám z mainu do céčka, kde je – naproti očekávání – naprosto sebejistě svůj Vojtik s klávesistou. Tluče se to s mainem, ale stoupám si dopředu. Věštím mu něco hezkýho.
Chábrstvo otrávené. Vidím jim na očích kamsmetovlezli. Jenže Brits 2 vystupující v uskupení Ebbb nesou šok festivalu. Od prvního beatu je jasné, že bude zase dobře. Zpěvák se naklání nad dav. Kape z něj emko. Nasazujem černý brejle. Povinně vidět.
Foto: Facebook Festival u Bigbítu
Přesun zpátky. Brits 3: Getdown Services. Dva ladové z Bristolu, nebo, jak se vyjadřuje dalšího dne S., „ti dva nazí muži.“ This is my best friend Josh. Povinně vidět. Zakládám v poznámkách soubor Gonzo but bad a píšu si do něj: někde bejt chytrá stran toho, jak muzika dneska většinově postrádá humor. Už nevím, co jsem tam chtěla ještě vymyslet, a tak říkám jenom: byla to prdel! What do you think about Jamie Oliver? Bliju pod stůl. Vévévéčka v mlze. This is great! Velká skupinová objímačka. „Asi jsem tu besedu podcenil,“ říká chábr.
Hele Emo a já teda nechci bejt sprostej nebo něco jo, ale kdo ty vlastně seš? Jakože… děláš něco?
Nedělám, směju se. Nejsem nikdo.
V sobotu denní festivalový program prohrává boj o pozornost s osvěžujícím vodním tělesem a podobně jako v případě Pohody mám chuť začít politicky agitovat za fyzické trestání špatných předpovědí počasí, protože jsem opět dorazila ověšená svetry, džínami a několikery páry bot, abych pak v třiceti stupních potila opalovací krém. Kolektivní výbuch radosti, když se někomu podaří vyšplhat po slizkém kamení proti padající vodě na vršek jezu. Man, I’ve never seen the backside of the balls. You’ve never looked at it in the mirror? No…
Ať hodí kamenem, kdo nemá crush na Eriku Rein. Jediný cizojazyčný člen chábrstva asi po deseti minutách říká: „Guys, I don’t want to be hurtful or something, but it’s like Slovak music is like… a lot better than Czech music, huh?“
A na jeho slova dochází o to bolestněji při následujícím koncertě Ghost Of You, kteří na áčku hrají standardní českou klučičí kapelu. Emo nenadávej pořád. Píšu zákon český mužský kytarovky, říkám si: už jsme to všichni někde slyšeli – „inspirace psychedelikou“ – beltovanej první hlas o čtvrt tónu mimo – maximálně čtyři akordy na skladbu.
Povalujeme se po areálu. Včerejších tisíc cigaret cítím ve formě malého nádoru v dolní části plic. To máš spíš od zad. Když tě to bolí, tak to není rakovina. Zkouším si přes odpoledne trochu zdřímnout, ale nejde mi to. Ještě chvilka, než přijde večer. Děcka, mně je blbě. Dej si něco k jídlu.
Amelii Sibu není ve stanu slyšet přes ultrahlasitou hlavní stage stejně jako Adelu Mede o pár hodin předtím, na rozdíl od ní se ale Ameliin hlas ztrácí i v instrumentálech. Co je teďka? MMNK. Je to něco jako Zrní, ale polohou někde úplně jinde. Tyvole, to vůbec nezní jak Zrní! Abyste to naše album pochopili, musíte si koupit i komiks. Kdo tady má deprese? Píšu první výjimku ze zákona českých mužských kytarovek. Dobrej bordel. Sem tam spadne nějaká kapka. Z toho pršet nebude. Miluju koncerty.
První dávka lejáku dorazila na Mat213, který oprášil akustickou desku Forest Behind Prague a tam se teprve ukázalo, kdo maturoval v osmnáctém roce za třídu 6.D. Všichni řvou po ESV. Cítím všechno. Nevidím přes kapuci, ale když si ji sundám, mám plný obličej vody.
Leják pokračuje a stupňuje se. Z trávy v údolí se v tu ránu stává mazlavej humus, z cestiček mezi pódii kluziště. V pivním stanu si hrozně nadávám, jaká jsem chcanka, že toho Fvck_Kvlta v dešti nevydržím, a tak si aspoň vřískám Boh stojí pri nás podvratných mezi stoly. Hoši mně je strašná zima. Já mám flanelku, vem si ji. Hey, this guy is pretty good. Yeah, he’s amazing, he’s such a sweetheart. Do you wanna go there? I mean… No tak poběžme.
Po Denisovi se program trochu sype. Béčko zeje prázdnotou. Panstvo tak vám mám dojem, že Sýček už skončil. Otvíráme Instagram. Sýček nevystoupí. Sakra práce, říkám, to je smůla… Brodíme se blátem na céčko, kde to na nás dýchá bordelem, a to my chceme. Dohrávají Hey Yendo & Rainer. Vidím na chábrstvu, že už je jim v tuhle chvíli celkem jedno, na co tancujou, hlavně když tancujou. „Máte rádi afterparty?“ „Není nám devatenáct.“
Situaci mění Hihihahaholky, respektive nejdřív Hihihahakluk, který se zjevuje za pultem s nějakou sportovní šálou kolem ramen a jde vařit. Z obecenstva se rázem ozve „Baník, pičo,“ kluk kyne plechovkou radka. Asi fotbal. Nepřemýšlím dlouho. Z backstage vyskakují dvě dívky a potom se hodinu nesoustředím vůbec nikdy na nic. Skupinové objetí. To je ňáká pátá vlna feminismu tohleto ne? Asi čtyřikrát se otáčím na chábryně a křičím: já chci, aby to nikdy neskončilo. Mezi námi se objevuje frontman MMNK a vypadá, že sotva stojí, ale potom skáče na stage a překvapivě srozumitelně hostuje skladbu Dělobuch. Povinně vidět! Hey, this guy’s from Jilská! Žijete? Žijeme jako svině. Já už jdu spát…
Protože bych tě bejby fakt chtěla mít
Protože bych tě bejby fakt chtěla mít…
–
Text: Ema Labudová
Pridaj komentár