V roce 2025 Massive Attack zrušili na poslední chvíli Pohodě koncert. První večer, hlavní stage. Pravděpodobně za užití bookerské černé magie se podařilo, že místo nich přijel kolektiv Africa Express, v němž celá řada umělců z různých částí světa pod záštitou Damona Albarna dělá rychty. Smíšené pocity vyvolalo zejména provedení „Teardrop“ – to někteří ocenili, pro některé znamenalo sůl v ráně, rozhodně si ale všichni všimli dívky s hlubokým hlasem, která nejslavnější skladbu bristolského dua odezpívala. Luisa Almaguer se o rok později na Pohodu vrátila. Tentokrát pod vlastním jménem a v doprovodu kytaristy a bubenice.
Někteří umělci jsou v osobním kontaktu, v rozhovorech i na pódiu přesně takoví, jaké si je člověk představuje z jejich tvorby. Nikoli Luisa. Ze studiových nahrávek působí její yo poético jako éterická, melancholická osůbka, pravá artiste, co tráví život v tmavých ložnicích posloucháním šepotu prokletých lásek. Na stagi se potom se slovy „Vy si tu v Evropě žijete dost v klidu, co?“ ošklivě kření a probodává pohledem jednu tvář za druhou, vyvolává esprit Niny Simone poloděsivou čarodějnickou interpretací mashupu Roads/I Put a Spell On You, vyjadřuje pohrdání všemi hetero muži kromě toho, co jí včera věnoval brko. V artist village na Pohodě hledám pod černými brýlemi výraz v jejích očích a snažím se uhodnout, jestli se trefuju do témat, o kterých se jí chce mluvit. Zpoza zřejmého odstupu Luisa odpovídá ale na otázky klidně a přátelsky a bez pódiové persony „evil vieja trans“ je s ní velmi příjemná řeč.
Hudba čtyřiatřicetileté umělkyně z mexického Azcapotzalca přivozuje celou škálu emocí. Těžce se kolébající rytmus zvláštních shoegazovo-folkových balad na albu Mataronomatar (Zabítnebonezabít) z roku 2019: zježený teror při titulní skladbě, divná palčivá radost ze života při Ecosistema Clímax nebo vševálcující soucit při Hacernos Así – právě ta se v lehce přepracované verzi dostala na desku Bahidorá od Africa Express. Na zatím poslední desce Weyes (2024; Wey, psáno také güey, je v mexické španělštině označení podobné slovům týpek, borec nebo čavo. Používá se taky jako oslovení, tady ekvivalentní českému vole) věnované vztahu hetero muži – trans ženy se hudba i text květnatí, repetitivní kytarové riffy zčásti ustupují bohatšímu, mnohdy kontrastnímu doprovodu, stejně tak lyrika se obohacuje a komplikuje. Od asociativních útržků a náznaků vět ke komplikovanějším pocitům i situacím.
Téma desky si větší komplexnost vyžaduje. Stačí se rozpomenout na pointu do zblbnutí opakovaného mediálního tropu „Muž jde nadšený souložit s turbosexy hyperfeminní ženou, ale neví, že ona žena má penis.“ Co dílo rámuje jako snad vůbec to nejhorší, co se může zdravému mužskému v životě přihodit, v ideálním případě znásobuje projektilové zvracení. Není to dávno, co kolega v práci na terase přidušený smíchy odvyprávěl historku o kamarádovi, co někde na diskotéce sbalil „tranďáka.“ Když za ním podroušený kamarád přišel a říkal mu něco o tom, jaký má ta holka fantastický kozy, opáčil můj kolega triumfálně „jo? A taky má pěknej ohryzek.“ Jaké ponížení, naletět transce. Luisa se na stagi zase nepříjemně usmívá. „Já vím, na co se rádi koukáte, chlapi. Já vím, že nás hrozně rádi vidíte v pornu. A pak nás zabíjíte. Trans lidi neumírají rukama jiných transek. Neumírají rukama cis žen. Zabíjejí nás muži.“
Dělat, co si písně vyžádají, je Luisino krédo, které opakuje v téměř každém rozhovoru. „Měla jsem to štěstí pracovat s producenty, co mi pomohli texty usadit. Najít pro ně místo v muzice a naopak. Musíš hodně hodně otevřeně poslouchat a slyšet, o co si písničky říkají. A pochopit, jak se tomu dá co nejlíp vyhovět,“ odpovídá na moji otázku, jak se rozhoduje, který text přiřadí ke kterému instrumentálu. „A myslím, že se to dá přičíst tomu, že jsem Mexičanka. Jsme u nás zvyklí žít neustále mezi smrtí a slavností. Tenhle životní extrém, co v životě máme, se podle mě odráží v tom, jak přistupujeme k hudbě.“
Hudebnice během našeho rozhovoru několikrát připomíná podobnosti mezi Mexičany a trans lidmi. Černý humor, intenzivní přístup k životu, láskám, zklamáním i fiestě, neustálé vědomí toho, že za rohem může číhat smrt. Nemůžu si u toho posledního nevzpomenout na Labyrint samoty. Dnes už hloubání nad notoricky ambivalentním vztahem mexického člověka ke smrti zní stereotypně a otřepaně – asi jako říct, že všichni Češi jsou ateisti a pijí pivo. U Luisy mě ale na této myšlence láká, že častá prezence smrti, umírání a ztráty v jejích textech evidentně vystupuje ze spojení tři čtvrtě století starého sebemýtu a hned několika současných společenských problémů.
Sebemýtem myslím to, co básník a esejista Octavio Paz v roce 1950 v knize El laberinto de la Soledad ve snaze rozlousknout mexickou národní povahu hledal mezi výsledky rozpadu komunit, materiální bídy, „aztécké“ mentality a zabití Boha, a nakonec popsal jako specificky mexickou apatii ke smrti, která zároveň znamená lhostejnost k životu. Zatímco v anglosaském světě se o smrti prakticky nemluví a nepřemýšlí, protože si lidé natolik považují svých životů, v Mexiku se smrt ignoruje, zlehčuje vtipy i rčeními, není jí dána fatální důležitost – protože v Mexiku lidem tolik nezáleží na životě. Ten se reálně prožívá a exaltuje jedině v okamžiku slavnosti – a o tolik intenzivnější slavnost potom je. Ale Luisa řeší něco mnohem méně ezoterického, něco okamžitějšího. „Jako Mexičani i jako trans lidi žijeme denně se smrtí. Nebojíme se jí, známe ji, žijeme vedle sebe. Nejenom během oslav, ale taky proto, že minimálně v trans komunitě… no prostě mám kamarádky, co už nejsou. Mám lidi, co už nežijou.“
Azcapotzalco je městská část na severozápadě Ciudad de México, pro niž se vžila přezdívka el hormiguero. Mraveniště. Když budeme brát vážně Reddit, je to na mexické poměry relativně bezpečné místo pro život. Pokud… „Je to druhé nejnebezpečnější místo (v Latinské Americe, pozn. red.) na to být trans,“ říká o svojí domovině jakoby mimochodem Luisa. „Já žiju s tím, že jsem neustále v určitém nebezpečí. Nejenom jako Mexičanka, ale jako trans Mexičanka. Je jedno, že jsem zpěvačka. Ta transnost prostě pro můj život znamená riziko.“
Luisa se skutečně nachází na pomezí hned několika oblastí, kterým v antropologii říkáme Totální Provar. Trochu stranou celkově vysoké násilné kriminality v Mexiku stojí fenomén femicidy, který se dostal do širšího povědomí kvůli sérii vražd žen v pohraničním (se Spojenými státy) městě Ciudad Juárez v 90. letech. Nalezená těla měla příliš mnoho společného: mladé holky, nebílé, chudé. Často sexuálně zneužité, často zohavené. Ty, co se podařilo identifikovat, většinou pracovaly jako dělnice v montovnách vlastněných zahraničními společnostmi. V průběhu let bylo zatčeno hned několik podezřelých a těla se objevovala a objevují stále dál. Za uplynulých 30 let se jedná o více než 2.000 mrtvých a téměř 300 zmizelých. A to jsou jen ty, co se našly. Označení „transfemicida“ vyplouvá na povrch o něco později (mexické federální státy ho začínají zavádět do zákoníků v roce 2024) a jeho oběti nesou zřejmé podobnosti se zavražděnými cis ženami: brutální, často sexualizované násilí, bezejmennost, impunita. Cesta k dosažení vyšetřování a snad i spravedlnosti, která pozůstalé stojí roky života a takřka nadlidské úsilí. Transnost je pak další přidaný element rizika, do těl jsou vypalovány celé zásobníky, šetření trvají ještě déle, instituce případy ještě víc ignorují nebo zametají pod koberec.
Trochu neobratně formuluju otázku, jak se jí a její komunitě v tomhle koktejlu žije. Opáčí: „Žiješ intenzivně. Máme v sobě jak jako Mexičani, tak jako trans lidi hodně intenzity, hodně smíchu, hodně pláče a hodně hluku. A taky toho máme spoustu co říct. Ona ta každodenní konfrontace tě taky dost zocelí a obrousí.“ Je fakt, že trans humor je brutální, podotýkám. „Šílenost, viď?“ Zasměje se Luisa. „Je brutální a strašně obskurní. Stejně jako mexický humor se hodně zakládá na smrti, na dvojsmyslech, na bolestivých věcech. Naučili jsme se prostě pracovat s tím, co máme.“
Tak zpěvačka dělá, co považuje za nutné: zpívá, mluví a snaží se dělat společnost lidem, kteří prožívají apokalypsu stejně jako ona. Za plného vědomí, že reálně nemají šanci cokoli změnit. Pro Full Moon Luisa Almaguer řekla, že aniž by to tak nutně chtěla, každý její čin je nevyhnutelně politický. Ptám se: „Jaká jsi, když nejsi tahle trans persóna na stagi?“ Odpovídá: „Obecně jsem v osobní rovině hodně plachá. Nemám ráda party, chodím spát v deset večer, mám velmi málo kamarádek a kamarádů, nejsem společenská, moc nezvládám alkohol a večírky. Radši si dám brko a podívám se na film, zůstanu doma s přítelem a se psy. Jsem dost domácká, taková už prostě starší paní, co se vůbec nepodobá té na pódiu. Ale taky jsou to dvě moje součásti, co spolu dobře vycházejí, mám je ráda v životě obě.“
Když namítnu, že v rozhovorech moc plaše nepůsobí, začne se smát. „Jo, taky jsem vždycky ráda mluvila. Tady jde o to, že v Mexiku je strašně moc nepotismu a strašně moc rasismu. Takže většina lidí, co má v ruce mikrofon, je bílá a plná privilegií. A já jsem trans holka z Azcapotzalca, nemám hudebnickou rodinu, nemám příjmení, co by mě podepřelo, nemám peníze. Takže vidím hodně věcí, co mi vadí a co je podle mě potřeba říct. Proto to vypadá jak hurikán, když otevřu pusu. Navíc stav diskurzu je na strašně nízké úrovni. Stačí si poslechnout světové lídry a umělce, jak pořád opakují věci, které nedávají smysl. Působí to pak drze, když přijde nějaká transka a začne mluvit.“
V budoucnosti má Luisa v hledáčku filmařinu. Po 5 letech práce na dokumentu o mexickém projektu Belafonte Sensacional se silně nepohodla s jeho hlavní tváří a zastavila produkci. „To byla síla. Bylo to hrozný, ale už jsem si tu bolest odžila, a taky jsem z toho vyšla tak naštvaná, že mám teď ještě větší chuť točit.“ Co tě zajímá za žánry a za role, ptám se. „Role bych chtěla všechny. Bohužel to, co jsem zatím odehrála, byly vždycky stereotypní postavy napsaný lidmi, co nejsou trans. V tom vidím hodně nevyužitého potenciálu, teď je přesně ten moment, aby trans lidi vzalx kameru a začalx vyprávět svoje příběhy. Teď jsme zrovna dostali podporu na krátkometrážní snímek. Pomalu začínám. Tak, jako jsem před deseti lety začala s hudbou. Uvidíme, kam to povede. Začala jsem psát a moje témata směřují k hororu. A evidentně nejsem jediná, že? Spousta začínajících filmařů tíhne k hororu. Je to podle mě odpověď na ten horor, který žijeme. Všechno, co se děje, je chyba. A film to vždycky nějak zrcadlí. Takže ani já nejsem výjimkou.“
Na otázku, jestli dostává na svoji uměleckou tvorbu nějakou podporu od města, vrtí hlavou. „Nic. Koncerty organizované státem jsou obvykle lépe placené, takže když nás pozvou, vždycky jdeme. A teď máme levicovou vládu, která si zve trans a LGBT lidi.“ Zastaví a ušklíbne se. „Není to napořád. Víme, že práva jde hned zase vzít zpátky. Tak se na to snažím moc nespoléhat. Navíc, taky víme, že mexická vláda je jedna z nejzkorumpovanějších na světě, z toho taky nejsem nadšená. Najdeme jiný způsoby. Vím, že to bude třikrát těžší, ale zároveň v sobě mám takovou neposlušnou punkovou duši, co je proti vládě, proti státu a tak.“
Když se loučíme, děkuje mi Luisa za to, že jsem si přečetla a poslechla její rozhovory. Bleskne mi hlavou, že to je snad samozřejmost, ale už to loučení protahuju trochu moc dlouho a nenapadá mě, jak říct „samozřejmost“ španělsky, tak jenom několikrát zopakuju povinný latinskoamerický rolodex zdvořilostních frází a pakuju se z backstage. Vím věci, které se vymykají lidskému chápání, napadá mě. Jak se udržuje dobrá nálada? Na koncertě se rozhlížím kolem sebe. Ve stanu je dost plno. Vedle mě si P. racionalizuje vlastní slzy opakováním slov „Strašně emotivní. Strašně procítěný.“ O pár řad dál neznámé chlapisko vypadá, že bojuje o život. Úskalí empatie zřejmě nežádají kontext.
✦
Text: Ema Labudová / Photo: Melissa Lunar
Pridaj komentár